ECLI:CZ:US:2015:1.US.2327.15.1
sp. zn. I. ÚS 2327/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky CLMT, a.s., se sídlem ul. 5. května, Jihlava, zastoupené Dr. Jiřím Taišlem, advokátem se sídlem Pobřežní 4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 39/2015-39 ze dne 30. 4. 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 3 Af 4/2012- 113 ze dne 20. 1. 2015, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §70 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterým bylo podle jejího názoru porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatelka uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu i do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta správní žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky, kterým bylo zrušeno rozhodnutí České národní banky o správních deliktech stěžovatelky a rozhodnuto o zastavení řízení pro zánik povolení stěžovatelky k činnosti obchodníka s cennými papíry. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky odmítl, neboť stěžovatelka nebrojila proti samotnému výroku napadeného správního rozhodnutí, ale dožadovala se jen změny odůvodnění tohoto výroku. Správní řízení mělo být podle stěžovatelky zastaveno nikoli pro zánik jejího povolení, ale z důvodu překážky věci zahájené. Zásah do svých práv pak stěžovatelka spatřuje v tom, že napadené správní rozhodnutí jí neumožnilo bránit se proti dvěma předběžným opatřením, která jí znemožnila podnikání v zahraničí a poskytování služeb zahraničním klientům či poskytování služeb ve spolupráci s jakoukoli třetí osobou na území ČR.
3. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí správnost závěrů městského soudu odůvodnil tak, že i kdyby Česká národní banka akceptovala důvody uvedené v rozkladu a zastavila by řízení pro překážku věci zahájené, pak by ani v takovém případě nebyl možný přezkum předběžných opatření soudem. Česká národní banka řízení zastavila v důsledku změny předmětu podnikání stěžovatele, která má podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu za následek zánik povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry. Nemožnost vydat meritorní rozhodnutí tak způsobila stěžovatelka sama svým jednáním, protože rozhodla o změně předmětu svého podnikání. Výklad zastávaný stěžovatelkou by vedl k tomu, že by rozhodnutí správního orgánu mohl napadat žalobou i ten, komu by bylo rozhodnutím správního orgánu vyhověno a domáhal by se pouze úpravy odůvodnění tohoto rozhodnutí. Účelem soudního přezkumu ve správním soudnictví je však poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces a v důsledku i do práva na ochranu vlastnictví, protože materiálně z rozhodnutí České národní banky vlastně vyplývá, že je stěžovatelka vinna správními delikty, avšak za situace, kdy jí nelze odebrat licenci, nelze ve správním řízení pokračovat. Tak jsou však obhájena a mimo soudní přezkum postavena předběžná opatření, která považuje stěžovatelka za excesivní a ji poškozující, přitom je však nemůže již ve správním soudnictví nijak napadnout. Odmítnutím její správní žaloby, tak byla stěžovatelka zasažena ve svém právu na soudní ochranu. Odmítnutí možnosti domáhat se ochrany u správních soudů má zásadní dopady i do majetkové sféry stěžovatelky. Stěžovatelce totiž byla již při zahájení správního řízení uložena dvě předběžná opatření, která jí znemožnila podnikání v zahraničí a poskytování služeb zahraničním klientům a ve spolupráci s jakoukoli třetí osobou na území ČR. Tato předběžná opatření však stěžovatelka nemohla napadnout správní žalobou samostatně, protože §70 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, stanoví, že "ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy". V nynějším řízení před Ústavním soudem tedy stěžovatelka napadá i toto citovaná ustanovení soudního řádu správního. Za obvyklých podmínek plní toto ustanovení svou funkci a zajišťuje hladký průběh správního řízení, protože předběžná opatření jsou posléze přezkoumána v rámci přezkumu meritorních rozhodnutí. Nicméně, jak ukazuje příklad stěžovatelky, v jejím případě nedojde k přezkoumání předběžných opatření, což ji poškodí.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Stěžovatelka používá stejné argumenty, které již uplatnila před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. Stěžovatelka se ve správním soudnictví nemůže domoci změny odůvodnění správního rozhodnutí, a i kdyby se této změny domohla, tak změněné odůvodnění stejně nevyřeší namítané výhrady proti vydaným předběžným opatřením. Pokud pak stěžovatelka až v nynější fázi řízení namítá neústavnost právní úpravy soudní výluky při přezkumu předběžných opatření, pak tak činí pozdě, protože se ve správním soudnictví nepokusila prověřit, zda napadenou právní úpravu nemohou obecné soudy vyložit ústavně konformně a nebránila se právě proti citovaným předběžným opatřením. Nyní již jí napadené ustanovení nebylo vůbec obecnými soudy ani soudem Ústavním použito. Nelze pominout ani to, že to byla sama stěžovatelka, která provedla takovou změnu v předmětu své činnosti, která vedla k zastavení řízení, v němž mohla být otázka její viny i důvodnosti předběžných opatření náležitě projednána a vyřešena.
9. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu