ECLI:CZ:US:2015:1.US.2362.14.1
sp. zn. I. ÚS 2362/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Maxmiliána, zastoupeného JUDr. Ilonou Mirvaldovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 287/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 3854/2013-914, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2012 č. j. 24 Co 232/2011-794 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 6. 2011 č. j. 6 D 1929/92-754 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 16. 6. 2011 výrokem I. určil obvyklou cenu dědictví, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, výrokem II. vymezil veškerý majetek zůstavitelem zanechaný a potvrdil jeho nabytí dědici a výrokem III. určil odměnu notářky jako soudní komisařky pověřené k vyřízení věci; výrokem IV. rozhodl, že účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2012 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 6. 2011 č. j. 6 D 1292/92-754 ve výroku I. Ve výroku II. změnil usnesení obvodního soudu tak, že upravil obvodním soudem stanovený způsob vypořádání dědictví. Ve výroku III. je změnil tak, že upravil způsob úhrady odměny a hotových výdajů notářky jako soudní komisařky pověřené k vyřízení věci; jinak usnesení obvodního soudu ve výroku III. potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 3854/2013-914 dovolání stěžovatele jako syna zůstavitele a jednoho z účastníků řízení ve věci dědictví po Františku Poláčkovi, zemřelém dne 28. 4. 1990, odmítl ve vztahu k výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2012 č. j. 24 Co 232/2011-794, jímž bylo rozhodnuto o obvyklé ceně dědictví, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví. Ve zbytku dovolání zamítl a současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit Jaroslavě Poláčkové, jako manželce zůstavitele a další účastnici dědického řízení náhradu nákladů řízení a rozhodl dále, že jinak nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud věnoval pozornost zejména otázce platnosti darovací smlouvy ze dne 14. 2. 1990, uzavřené mezi zůstavitelem jako dárcem a jeho tehdy nezletilou dcerou Jaroslavou Poláčkovou, jako obdarovanou, zastoupenou Jaroslavou Poláčkovou, jako matkou obdarované a manželkou zůstavitele. Předmětem darovací smlouvy byly nemovitosti v katastrálním území Braník, konkrétně dům na adrese X a k domu přiléhající pozemky. Nejvyšší soud potvrdil závěr Městského soudu v Praze, že darovací smlouva byla uzavřena platně.
5. Proti usnesením Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 14. 7. 2014, ve které navrhl, aby Ústavní soud tato usnesení, příp. některá z nich zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Poukázal na značnou délku dědického řízení a procesní a jiná pochybení, k nimž podle něj v řízení došlo; věc zejména nebyla projednána bez zbytečných průtahů. Co do merita věci vyjádřil přesvědčení, že v dědickém řízení došlo k upřednostnění manželky a dcery zůstavitele, která byla obdarována předmětnými nemovitostmi, a to na úkor stěžovatele jako syna a Aleny Poláčkové jako další dcery zůstavitele, přičemž oba jsou dětmi zůstavitele z předchozího manželství. Stěžovatel zdůraznil, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s otázkou platnosti darovací smlouvy, na jejímž základě byly nemovitosti v katastrálním území Braník převedeny na dceru zůstavitele Jaroslavu; smlouva podle jeho názoru nebyla uzavřena platně.
7. Alena Poláčková jako další dcera zůstavitele ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 8. 2014 sdělila Ústavnímu soudu své stanovisko k projednávané věci.
8. Přezkumem rozhodnutí obecných soudů vztahujících se k neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 14. 2. 1990 a určení vlastnictví předmětných nemovitostí se Ústavní soud zabýval již v minulosti, přičemž usnesením ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 389/03 stížnost stěžovatele podanou v dané věci odmítl. O předcházejících ústavních stížnostech, podaných stěžovatelem v řízeních, která se vztahovala k dědickému řízení, resp. sporu o předmětné nemovitosti Ústavní soud rozhodl tak, že stížnosti odmítl usnesením ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3472/14 a usnesením ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 1193/15.
II. Posouzení ústavní stížnosti
9. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Předmětem ústavní stížnosti je způsob, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto v dědickém řízení, které bylo vedeno za účasti stěžovatele. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů o platnosti darovací smlouvy ze dne 14. 2. 1990, která byla uzavřena mezi zůstavitelem jako dárcem a jedním z potomků zůstavitele jako obdarovaným a na jejímž základě byly na tohoto potomka převedeny nemovitosti v katastrálním území Braník. Stěžovatel jako další z potomků zůstavitele je přesvědčen o tom, že touto smlouvou byli ostatní potomci zůstavitele zkráceni na svých právech a že tato smlouva nebyla uzavřena platně.
13. Ústavní soud nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními tvrzeními stěžovatele, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, když v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci ze strany obecných soudů a požaduje, aby Ústavní soud jejich usnesení zrušil a uložil jim vyslovit neplatnost darovací smlouvy, jinými slovy aby obecným soudům uložil provést takovou aplikaci relevantních ustanovení zákona, která bude pro stěžovatele příznivější.
14. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Obecné soudy zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění svých rozhodnutí, neboť se v ústavní stížností napadených usneseních adekvátně vypořádaly s tvrzeními stěžovatele uplatněnými v průběhu řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z odůvodnění jejich usnesení rovněž vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a učiněnými právními závěry na straně druhé [nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III.ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)].
15. Nad rámec stěžejní námitky týkající se platnosti darovací smlouvy ze dne 14. 2. 1990 stěžovatel v ústavní stížnosti uváděl značnou délku dědického řízení; poukazoval na zbytečné průtahy a pochybení, k nimž mělo v řízení dojít. Učinil tak ovšem toliko v rovině prostého tvrzení a aniž by uvedl, k jakým konkrétním průtahům podle jeho názoru v řízení docházelo a jak tím mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že se touto námitkou již pro její zcela obecnou formulaci nemohl blíže zabývat.
III. Závěr
16. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu