ECLI:CZ:US:2015:1.US.2381.15.1
sp. zn. I. ÚS 2381/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Lašana, právně zastoupeného JUDr. Radkem Coufalem, advokátem se sídlem Lidická 5a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015 č. j. 49 Co 349/2014-238 a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 17. 6. 2014 č. j. 14 C 256/2013-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vedlejší účastnice řízení (zletilá dcera) se žalobou ze dne 20. 11. 2013 domáhala po stěžovateli zvýšení výživného z částky 6 000 Kč měsíčně na částku 13 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2013. Stěžovatel se zvýšením výživného nesouhlasil, neboť koncem roku 2013 převedl svůj obchodní podíl ve firmě Komín servis, s. r. o., kde byl jediným společníkem, a nechal se následně zaměstnat ve společnosti Kominík Brno, s. r. o., kde vykonává práci revizního technika s příjmem 15 000 Kč čistého měsíčně a splácí hypotéku ve výši 10 000 Kč měsíčně, takže zbytek svých nákladů na živobytí hradí z finančních prostředků, které získal za prodeje obchodního podílu firmy Komín servis, s. r. o. (200 000 Kč).
3. Po provedeném dokazování soud I. stupně rozhodl tak, že výživné se počínaje dnem 1. 9. 2013 zvyšuje na částku 9 500 Kč měsíčně (výrok I.) a zamítá se žaloba v částce 3 500 Kč měsíčně (výrok II.). Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel i vedlejší účastnice řízení odvoláním.
4. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. o zvýšení výživného za použití §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Jde-li o dlužné výživné vzniklé jeho zvýšením, odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu I. stupně o tom, že s přihlédnutím k příspěvkům žalovaného nad rámec výživného tak, jak je v minulosti vedlejší účastnici řízení poskytoval, na zvýšeném výživném dluh nevznikl. Odvolací soud naopak dovodil, že za dobu od 1. 9. 2013 do 31. 7. 2014 stěžovateli vznikl na zvýšeném výživném dluh ve výši 38 500 Kč.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkový stav věci, který vyplývá z obsahu spisů obecných soudů a dále argumentuje, z jakých důvodů je dle jeho názoru ústavní stížnost přípustná a důvodná. Podle jeho přesvědčení obecné soudy nedostatečně přihlížely k majetkovým a výdělkovým poměrům stěžovatele a k nákladům a příjmům vedlejší účastnice.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelovy námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů pak vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Ústavní soud přitom zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Shora uvedená konstatování pak nabývají větší relevance v případech rodinněprávních, neboť v nich je důležitým faktorem prvek času (tj. delší časový odstup od rozhodnutí obecných soudů), kdy se skutkové okolnosti konkrétní věci mohou měnit poměrně rychlým tempem, a další rozhodování je proto vhodnější ponechat na obecných soudech, k nimž je ze strany stěžovatele možno se nadále obracet s odůvodněnými návrhy na snížení výživného.
10. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy, a zejména odvolací soud, zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Zabývaly se majetkovými a výdělkovými poměry jak stěžovatele, tak i vedlejší účastnice a své závěry i v tomto směru rovněž dostatečně srozumitelně vyložily. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci. Pokud stěžovatel odkazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech týkajících se výživného, je třeba poznamenat, že Ústavní soud každou věc tohoto typu posuzuje přísně individuálně podle konkrétních okolností, přičemž k jeho zásahu dochází až v situaci, kdy shledá výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů (podobně jako ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1963/13).
11. Námitky stěžovatele znovu opakované v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
12. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces. Podanou ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu