ECLI:CZ:US:2015:1.US.2395.15.1
sp. zn. I. ÚS 2395/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Erlebacha, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 85, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, č. j. 30 Co 20/2015-216, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2014, č. j. 42 C 19/2012-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu dobré pověsti a jména ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 a 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, zákonného soudce a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a konečně též právo podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy jen na jeho uvážení, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. S ohledem na výše uvedené je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve spojení s ustanovením §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho soukromého práva poskytuje, v posuzované věci dovolání. Podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ústavní soud má za to, že v případě ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, č. j. 30 Co 20/2015-216, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2014, č. j. 42 C 19/2012-149, se neuplatní žádná z výjimek podle §238 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu, když předmětem sporu byla náhrada škody a nemajetkové újmy v celkové výši 97.731.541,- Kč, přičemž jednotlivé nároky stěžovatele byly tímto vyčísleny na částky v rozmezí 2.500.000,- Kč až 35.822.211,69 Kč. Z těchto důvodů tak přípustnost dovolání závisela právě a jen na tom, zda byly splněny podmínky vymezené ustanovením §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž byl stěžovatel v rozsudku odvolacího soudu náležitým způsobem poučen. Ústavní soud se v této souvislosti z výše uvedených důvodů nemohl ztotožnit s blíže neodůvodněným tvrzením stěžovatele, že již vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť dovolání není ve věci přípustné.
8. Vzhledem k výše uvedenému a dále ke skutečnosti, že dovolání směřující proti rozhodnutí, která byla ústavní stížností napadena, nebylo stěžovatelem podáno, nevyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
9. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
10. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu