ECLI:CZ:US:2015:1.US.2413.14.1
sp. zn. I. ÚS 2413/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. W., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 3 To 14/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2014 sp. zn. 10 T 4/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, práva na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 2, práva na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 1 a práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením soudu I. stupně bylo podle §116 odst. 2 tr. řádu nařízeno pozorování duševního stavu stěžovatele ve zdravotnickém ústavu - Psychiatrické nemocnici Bohnice v Praze. Soud toto nařízení odůvodnil tím, že stěžovatel je stíhán pro závažnou ekonomickou trestnou činnost - zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž předložil posudek MUDr. Karla Hynka konstatující, že trpěl v době spáchání činu těžkou hraniční poruchou osobnosti, převážně se schizoidní a paranoidní formou, dále podprůměrným intelektem a není schopen aktivní účasti na hlavním líčení. Soud neměl jistotu, zda tento znalecký posudek je správný, a proto nařídil ústavní pozorování duševního stavu stěžovatele s tím, že jeho úkolem je zjistit, zda stěžovatel skutečně trpí duševní chorobou či poruchou, zda tomu tak bylo i v době páchání trestného činu, zda tento stav byl rozpoznatelný laikům, s nimiž stěžovatel projednával ekonomické záležitosti, a zda je schopen účasti u hlavního líčení, chápat jeho význam, popřípadě význam uloženého trestu, pokud takový trest bude uložen. Jako podklad pro své rozhodnutí vzal soud závěry porady znalců psychiatrické nemocnice Bohnice, kde byl stěžovatel vyšetřen i ambulantně, nicméně podle těchto odborníků není dostatek podkladů pro uzavření zkoumání se závěrem, že u stěžovatele nebyla zjištěna žádná duševní choroba.
3. Proti usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud zamítl jako nedůvodnou. Zopakoval, že v případě stěžovatele je nezbytné, a to s ohledem na jeho návrh při předběžném projednání obžaloby, aby bylo jeho trestní stíhání zastaveno podle §188 odst. 1 písm. b) tr. řádu, aby byl řádně prozkoumán jeho duševní stav. Podle vyjádření odborníků je toto zkoumání nutno učinit ústavní formou tak, aby bylo bez důvodných pochybností postaveno najisto, zda v době spáchání trestného činu trpěl nějakou duševní chorobou či poruchou.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících omezení stěžovatelovy svobody nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu, jmenovitě §116 odst. 2 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod. Obecně platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
7. Ochrana osobní svobody zaujímá v katalogu základních lidských práv místo bezesporu z nejvýznamnějších; pakliže Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2 zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, je mimořádně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek pro omezení tohoto práva bylo uvážlivě zkoumáno a možnosti jejich uplatnění vykládány restriktivně. Tento přístup je ostatně v souladu s principy trestního řízení, jmenovitě se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), spočívající v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který zasahuje do základních práv a svobod jen pokud je to nezbytně nutné [§2 odst. 4 tr. řádu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 289/2000, 177/20 SbNU 249, I. ÚS 493/05, N 105/41 SbNU 327)].
8. Uchýlit se k nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu dle ustanovení §116 odst. 2 tr. řádu lze jen tehdy, není-li možné duševní stav obviněného vyšetřit jinak, čímž má zákon na mysli primárně aspekty odborné povahy, spojené s náročností vyšetření duševního stavu (srov. rozhodnutí sp. zn. 9 To 852/97 Krajského soudu v Brně, uveřejněné pod č. 18/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tomu tak tehdy, jestliže z odborného vyjádření znalce je nepochybné, že bez takového pozorování nemohou být učiněny spolehlivé diagnostické závěry; soud sám takový závěr učinit nemůže, neboť jde o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 493/05, N 105/41 SbNU 327).
9. Z pohledu výše předloženého ústavně konformního výkladu ustanovení §116 odst. 2 tr. řádu je podstatné, že obecné soudy vycházely ze závěru soudních znalců, že ambulantní vyšetření duševního stavu stěžovatele nebude k vypracování znaleckého posudku dostačující. Úsudek odborné porady, jíž se účastnilo jedenáct oborných lékařů, jednoznačně dokládá nedostatečnost ambulantního vyšetření k zodpovězení otázky existence duševní poruchy a tedy trestní odpovědnosti stěžovatele. Tento závěr lze považovat za relevantní (a určující) podklad pro nařízení ústavního pozorování.
10. Je proto namístě učinit závěr, že obecné soudy aplikovaly dotčené ustanovení trestního řádu z ústavněprávního hlediska uspokojivě a přijatá rozhodnutí - v rozhodném směru - i adekvátně odůvodnily. Ústavní soud na druhou stranu neshledal existenci takových porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, jež by vedly ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno kladně rozhodnout ani o stěžovatelovu návrhu podaného podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu