ECLI:CZ:US:2015:1.US.2438.14.1
sp. zn. I. ÚS 2438/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Světlany Kazakové, zastoupené JUDr. Karlem Novákem, advokátem se sídlem Praha 4, Při Trati 1233/10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014 č. j. 30 Co 121/2014-68 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2013 č. j. 10 C 266/2012-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 7. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014 č. j. 30 Co 121/2014-68 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2013 č. j. 10 C 266/2012-54, kterými bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, a to pro tvrzený rozpor s ústavně garantovanými právy na spravedlivý proces a na náhradu škody pro nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o náhradu škody ve výši 31 075 Kč s příslušenstvím, uplatněná stěžovatelkou po České republice - Ministerstvu spravedlnosti z důvodu nesprávného úředního postupu civilního soudu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."].
3. Stěžovatelka usuzovala na vznik škody pro postup Vrchního soudu v Praze v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 26/2007, ve kterém zaplatila soudní poplatek ve výši 52 589 Kč za podání odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2008 č. j. 33 Cm 26/2007-115, přičemž následným podáním ze dne 18. 12. 2008 vzala žalobu zčásti zpět. Vrchní soud v Praze rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby až po projednání věci rozsudkem ze dne 5. 10. 2011 č. j. 14 Cmo 52/2009-198, kterým (mj.) řízení částečně zastavil a v tomto rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2008 č. j. 33 Cm 26/2007-115. Majetkovou škodu stěžovatelka spatřovala v nevráceném přeplatku na soudním poplatku ve výši 31 075 Kč. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2012 č. j. 33 Cm 26/2007-214 nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na soudním poplatku s odůvodněním, že občanskoprávní řízení bylo pro částečné zpětvzetí žaloby zastaveno až po soudním jednání o věci samé [§10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích")]. Proti tomuto rozhodnutí o soudním poplatku nebylo stěžovatelkou podáno odvolání.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2013 č. j. 10 C 266/2012-54 byla žaloba o náhradu škody proti státu zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ani k nezákonnému rozhodnutí, a proto odpovědnost státu za škodu nevznikla. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 8. 4. 2014 č. j. 30 Co 121/2014-68 prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že nebylo-li rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o nevrácení přeplatku na soudním poplatku za podání odvolání zrušeno odvolacím soudem, nelze usuzovat na vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že tvrzený nesprávný úřední postup vyústil do soudního rozhodnutí, nebylo možno v řízení o náhradu škody zvažovat odpovědnost z titulu nesprávného úředního postupu, nýbrž toliko z důvodu nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud nebylo stěžovatelkou podáno odvolání proti poplatkovému rozhodnutí, není nárok na náhradu škody pro nezákonnost rozhodnutí dán (stěžovatelka přitom v odvolání proti dotčenému rozhodnutí mohla argumentovat nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 254/05). Majetkovou újmu způsobilo rozhodnutí o soudním poplatku, nikoli nesprávný úřední postup soudu spočívající v prodlevě s vydáním rozhodnutí o částečném zastavení řízení.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením nároku na náhradu škody proti státu z titulu nesprávného úředního postupu.
6. Stěžovatelka při podání odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2008 č. j. 33 Cm 26/2007-115 zaplatila z žalované částky 1 314 720 Kč soudní poplatek ve výši 52 589 Kč. Posléze svým podáním ze dne 18. 12. 2008 učinila zpětvzetí žaloby na částku 537 840 Kč. Částečné zpětvzetí návrhu bylo provedeno takřka tři roky před prvním jednáním odvolacího soudu, tj. Vrchního soudu v Praze, které se konalo dne 5. 10. 2011. Stěžovatelce proto vznikl nárok na vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 31 075 Kč. Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sice rozhodl o částečném zastavení řízení, nevydal ovšem žádné rozhodnutí o vrácení přeplatku na soudním poplatku. Stěžovatelka se domáhala vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 31 075 Kč, avšak Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 1. 2012 č. j. 33 Cm 26/2007-214 její žádosti nevyhověl. Poplatkové rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že o částečném zpětvzetí žaloby rozhodl Vrchní soud v Praze až po projednání věci, nikoli tedy před prvním jednáním o odvolání, a tudíž nebyly naplněny podmínky ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích pro vrácení přeplatku na soudním poplatku. Stěžovatelkou byl pak uplatněn nárok na náhradu škody proti státu.
7. Obvodní soud pro Prahu 2 v ústavní stížností napadeném rozsudku vyslovil právní názor, že postupu částečného zastavení řízení až při nařízeném soudním jednání nelze nic vytknout, neboť není povinností soudu (a tedy ani nesprávným úředním postupem), aby o částečném zastavení řízení bylo vydáno samostatné usnesení, protože je možno ho učinit součástí rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka namítala, že rozhodnutí soudu o náhradě škody nese znaky libovůle a porušení spravedlivého procesu, neboť nelze pochybovat o tom, že rozhodnutí o částečném zastavení řízení musí být vydáno neprodleně a před zahájením jednání o odvolání. Stěžovatelkou bylo argumentováno, že ve věci byla dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem Vrchního soudu v Praze. Aplikací zákona o odpovědnosti státu za škodu nesmí dojít přímo ani nepřímo k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Je nutno nahradit škodu, která komukoli vznikla nesprávným úředním postupem, kterým je i rozhodnutí po uplynutí zákonné lhůty. Každému, kdo je takovým postupem dotčen, judikatura právo na náhradu škody přiznává.
III.
Právní posouzení
8. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje po odstranění nedostatku povinného zastoupení advokátem všechny zákonem stanovené formální náležitosti, a proto nic nebrání meritornímu rozhodnutí [viz §30, §34, §72 a §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
11. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
12. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní.
13. Z ustálené soudní judikatury se podává, že pokud se úřední postup soudu odrazí v obsahu soudního rozhodnutí, lze odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. posuzovat obecnými soudy toliko ve smyslu odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. III. ÚS 2565/10 nebo ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 1957/11). Z ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je možno, nestanoví-li zákon jinak, uplatnit pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pak platí, že nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí přiznat toliko tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.
14. Proti usnesení obecného soudu o nevrácení přeplatku na soudním poplatku nebyl stěžovatelkou podán ani řádný opravný prostředek, tj. odvolání. Pokud by odvolací soud vyložil §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích ústavně konformním způsobem, rozhodnutí o nevrácení přeplatku na soudním poplatku by pro nezákonnost zrušil, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 254/05. Ústavním soudem byl v tomto nálezu vysloven názor, že nevrácení soudního poplatku na základě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby není ústavně konformní, nebylo-li řízení zastaveno před prvním soudním jednáním z důvodu postupu soudu, který o zastavení řízení nerozhodl neprodleně. Stěžovatelka však možnosti podat odvolání proti poplatkovému rozhodnutí nevyužila. I kdyby odvolací soud rozhodnutí o nevrácení přeplatku na soudním poplatku nezrušil, mohla se stěžovatelka domáhat soudní ochrany i cestou podání ústavní stížnosti. Protože stěžovatelka neuplatnila proti rozhodnutí o nevrácení přeplatku na soudním poplatku žádné opravné prostředky, nebyla splněna podmínka pro vznik nároku na náhradu škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Výjimkou by bylo, pokud by byly dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, za kterých by nebylo vyžadováno vyčerpání opravných prostředků. Posouzení daných okolností bylo ovšem na obecných soudech, neboť jde o výklad hmotného práva, ke kterému Ústavní soud zásadně není oprávněn. Obecné soudy však ve věci na důvody hodné zvláštního zřetele neusuzovaly.
15. Ústavní soud tak konstatuje, že nedošlo k podstatnému porušení základních práv stěžovatelky, které by zakládalo důvod k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Obecné soudy rozhodnutí o zamítnutí žaloby na náhradu škody proti státu neodůvodnily v rozporu s ústavními kautelami.
16. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud dodává, že vzhledem k řádnému odůvodnění soudních rozhodnutí nedošlo ani k porušení principů spravedlivého procesu.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu