ECLI:CZ:US:2015:1.US.2465.15.1
sp. zn. I. ÚS 2465/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 4727/2014-98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014 č. j. 28 Co 195/2014-74 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 2. 2014 č. j. 10 C 100/2012-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jimiž měla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky dle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o žalobě stěžovatelky na zaplacení částky 250.000 Kč coby náhrady škody za nesprávný úřední postup Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště Nymburk. Ten spočíval zejména v tom, že katastrální úřad nevyhověl návrhu stěžovatelky ze dne 22. 12. 2011 na obnovení zápisu vlastnických práv pro původní vlastníky formou záznamu do katastru nemovitostí a zároveň výmaz vkladu vlastnického práv pro neoprávněné vlastníky u určené nemovitosti. Stěžovatelka tento návrh učinila na podkladě nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07, jehož kopii ke svému návrhu přiložila a jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu (o odmítnutí stěžovatelčina odvolání pro opožděnost) v řízení o vypořádání společného jmění stěžovatelky a jejího bývalého manžela, čímž nenabylo právní moci ani předchozí nalézací rozhodnutí, na jehož základě bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo stěžovatelčina bývalého manžela. V reakci na stěžovatelčin návrh jí katastrální úřad navíc pouze dopisem ze dne 17. 1. 2012 sdělil, že přiložená prostá kopie nálezu Ústavního soudu nemůže být podkladem pro zápis formou záznamu, avšak v rozporu se zákonem neuvedl, jaký typ listiny má být předložen a v jaké lhůtě, respektive si sám příslušné podklady u příslušných institucí nevyžádal.
3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta a toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Podle obecných soudů v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť obsah listiny předložené stěžovatelkou katastrálnímu úřadu neodůvodňoval vyznačení změny vlastnictví, neboť neosvědčoval vlastnické právo stěžovatelky k předmětné nemovitosti, a tak mohlo jít pouze o zápis poznámky, že dotčený rozsudek okresního soudu již není v právní moci. Stěžovatelkou požadovanému zápisu navíc bránila i skutečnost, že v mezidobí došlo ke vkladu vlastnického práva pro třetí osoby, kterým bývalý manžel stěžovatelky dotčenou nemovitost daroval. Katastrální úřad by přitom ani po provedení vkladu na základě neplatné smlouvy nebyl oprávněn vrátit stav zápisu v katastru na původní stav před oním vkladem. K záznamu vlastnického práva pro stěžovatelku by tak katastrální úřad mohl přistoupit až na základě rozhodnutí soudu o určení stěžovatelčina vlastnického práva k předmětné nemovitosti.
4. Napadeným usnesením Nevyššího soudu pak bylo stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že podle závěrů městského a obvodního soudu stěžovatelkou požadovanému zápisu bránil též nedostatek návaznosti dotčeného rozhodnutí Ústavního soudu na dosavadní zápisy v katastru. Z tohoto důvodu nemohly otázky, jež stěžovatelka formulovala ve svém dovolání, založit jeho přípustnost.
5. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za protiústavní a domnívá se, že obecné soudy nepřípustně a svévolně zmanipulovaly předmět řízení, jak jej sama určila v žalobě, jakož i její právní argumentaci. Dále namítá tzv. opomenuté důkazy a nedostatečné vypořádání svých tvrzení a argumentace ze strany obecných soudů, včetně poukazu na aplikaci neúčinného právního předpisu ze strany katastrálního úřadu při posuzování jejího návrhu na zápis. Je přesvědčena, že Nejvyšší soud se odmítl zabývat právními otázkami formulovanými v jejím dovolání, přestože dosud nebyly v jeho rozhodovací praxi vyřešeny. Stěžovatelka nesouhlasí s nesprávnými právními závěry obecných soudů o tom, že katastrální úřad se nedopustil nesprávného úředního postupu, když zaprvé k návrhu stěžovatelky neprovedl obnovu původního spoluvlastnického práva pro stěžovatelku a jejího bývalého manžela, zadruhé stěžovatelku v rozporu se zákonem nepoučil, jaký typ listiny by měla předložit a v jaké lhůtě, čímž se navíc vůči ní dopustil i diskriminačního jednání, a zatřetí si sám nevyžádal dotčený nález přímo u Ústavního soudu. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že jí podle zákona náleží finanční náhrada majetkové škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávnými úředními postupy katastrálního úřadu. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka brojí především proti právnímu posouzení obecných soudů co do existence nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu v daném případě. K tomu však Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Mimoto z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, například v případě tzv. opomenutých důkazů, kteréžto pochybení sice stěžovatelka také namítá, ovšem nijak blíže nespecifikuje, v čem konkrétně mělo spočívat, přičemž Ústavní soud sám žádné takové pochybení obecných soudů neshledal. Napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují zcela dostatečná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž jasně vyplývá, k jakým skutkovým i právním závěrům soudy dospěly, zejména pak proč v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu katastrálního úřadu. Z napadených rozhodnutí se zřetelně podává, že pouze na základě samotné kopie nálezu Ústavního soudu o zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto odvolání stěžovatelky v řízení o vypořádání společného jmění manželů, nebylo možno záznamem dle §7 zákona č. 265/1992 Sb. znovu zapsat do katastru nemovitostí spoluvlastnické právo stěžovatelky a jejího bývalého manžela, nehledě na to, že požadovaný záznam nebylo možno provést ani proto, že ke dni návrhu stěžovatelky byli již v katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem zapsáni jiní vlastníci než bývalý manžel stěžovatelky. Katastrální úřad tak nijak nepochybil při vyřizování stěžovatelčina návrhu, naopak jednal v souladu s relevantními právními předpisy (v náležitém znění), a to i pokud stěžovatelku dále nepoučil, jak v žalobě požadovala, či si sám u Ústavního soudu nevyžádal dotčený nález (srov. zákon č. 265/1992 Sb. i jeho prováděcí vyhlášku č. 26/2007 Sb., zejména její §45 odst. 1 a 2, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2013, tj. jak v době podání stěžovatelčina návrhu, tak v době jeho vyřízení). Obecné soudy nadto stěžovatelku poučily, za jakých okolností by bylo možnost záznamem zapsat její (spolu)vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Naopak Ústavní soud neshledal, že by v napadených rozhodnutích nebyly vypořádány jakékoli relevantní námitky či argumenty stěžovatelkou uplatněné. To přitom platí i pro napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž bylo uspokojivě reagováno na všechny otázky stěžovatelkou formulované (ohledně tří údajných pochybení katastrálního úřadu zakládajících podle stěžovatelky jeho nesprávný úřední postup), z nichž dvě byly irelevantní a zbývající jedna byla dostatečně vypořádána.
10. Ústavní soud tak v postupu obecných soudů a jejich napadených rozhodnutí neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti a porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatelky či jiné ústavněprávní principy.
11. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu nemohlo být vyhověno ani stěžovatelčinu návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu