ECLI:CZ:US:2015:1.US.247.15.1
sp. zn. I. ÚS 247/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. R., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, PS-128, 412 01 Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 7 Tdo 1261/2014-19, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2014 č. j. 6 To 97/2013-246 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. února 2013 č. j. 4 T 4/2011-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel dne 25. 5. 2009 jako řidič samojízdné sekačky najel na nezletilé dítě, kterému tím způsobil mnohačetná poranění pravé dolní končetiny. Okresní soud v Litoměřicích jej za to uznal vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, za což ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Krajský soud v Ústí nad Labem prvostupňové rozhodnutí zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců, který podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že soudy pochybily při aplikaci §147 odst. 1 trestního zákoníku (respektive §224 odst. 1 trestního zákona) a §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Stěžovatel je toho názoru, že se soudy dostatečně nezabývaly tvrzeným rozporem jeho jednání s požadavky generální prevenční klauzule, a tedy i předvídatelností následků jeho jednání. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2278/07 ze dne 5. 8. 2010 a tvrdí, že byl odsouzen za způsobený následek bez ohledu na odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a zjištěným následkem.
Stěžovatel má za to, že nálezem sp. zn. III. ÚS 2278/07 vznikl jistý precedent, jak mají soudy výše citovaná ustanovení trestního zákoníku a zákona č. 40/1964 Sb. aplikovat, přičemž v nyní napadených rozhodnutích se tímto nálezem neřídily, nerespektovaly povahu trestního práva jako ultima ratio a dopustily se neúměrného rozšiřování trestní represe.
Konkrétně stěžovatel uvádí, že jeho chování nenaplňovalo skutkovou podstatu těžkého ublížení na zdraví, jelikož nebyla dána subjektivní stránka trestného činu, a to ani ve formě nedbalostního zavinění. Stěžovatel je přesvědčen, že nemohl počítat s rizikem dítěte schovaného v takřka nepropustném křoví ani bezprostředně u něj. Pokud se tam poškozený schovával, nemohla obsluha stroje při sebevětší předvídatelnosti tuto skutečnost zjistit a následkům zabránit.
Stěžovatel poukazuje na čl. 39 Listiny, z něhož plyne požadavek, aby pachatel mohl v době spáchání svého činu seznat jeho trestnost. Zvlášť pečlivě je naplnění tohoto požadavku nutno zkoumat v případě trestného činu podle §224 odst. 1 trestního zákona. Soudy se však tímto požadavkem neřídily, nezabývaly se tím, zda byl terén přehledný či nikoli, zda se jednalo o pravidelné sekání trávníku či hru poškozeného v daném místě, případně zda sekačka odpovídala technickým normám apod.
K povinnostem podle §415 zákona č. 40/1964 Sb. pak stěžovatel podotýká, že se jedná o běžnou míru opatrnosti, nikoli o bezbřehou povinnost předvídat a předejít veškerým možným škodám v budoucnu. I podle názoru právní doktríny není a nemůže být jednání protiprávní již proto, že jinému způsobí škodu, ale až proto, že se příčí ustanovením zákona nebo zvyklostem a okolnostem.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Je nicméně možné, že se právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích ocitnou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, případně že skutková zjištění budou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. V takových případech Ústavnímu soudu nezbývá, než do pravomoci obecných soudů zasáhnout a jejich rozhodnutí zrušit, neboť tato pochybení na úrovni podústavního práva nabydou takové intenzity, že se v konečném důsledku projeví i v právech účastníků chráněných ústavním pořádkem. K takovému pochybení však v nyní projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud předně podotýká, že prakticky se všemi stěžovatelovými námitkami se obecné soudy v napadených rozhodnutích již vypořádaly. Stěžovatel totiž pouze opakuje argumenty, které uplatnil v rámci trestního řízení, přičemž odpovědi, kterých se mu na tyto argumenty ze strany soudů dostalo, z velké části ignoruje a patřičně na ně nereaguje. V napadených rozhodnutích je vysvětleno, proč je trestní postih stěžovatele v souladu s chápáním trestního práva jako ultima ratio, reagováno je přiléhavě i na tvrzenou nepředvídatelnost následků stěžovatelova chování a řádně vypořádán je i stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu. Za situace, kdy stěžovatel v zásadě žádné nové argumenty nepřináší, Ústavnímu soudu nezbývá než na ústavně konformní závěry obecných soudů odkázat, přičemž pro úplnost uvádí následující.
Se stěžovatelem lze souhlasit, že právní názory obsažené v nálezech Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány i osoby (§89 odst. 2 Ústavy). Je nicméně potřeba mít na paměti, že každý případ je jedinečný, a soudy tak nemohou závěry Ústavního soudu slepě opisovat, nýbrž je musí aplikovat s přihlédnutím ke specifickým okolnostem každé věci. Této své povinnosti v nyní napadených rozhodnutích bezpochyby dostály, když přesvědčivě vysvětlily, v čem se stěžovatelova věc liší od případu řešeného nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2278/07 a proč právní závěry v tomto nálezu učiněné nebrání jeho trestnímu postihu (viz str. 9 a 10 rozsudku odvolacího soudu).
Ústavní soud se stěžovatelem nesouhlasí, že by snad byl trestán pouze za způsobený následek, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, jak k němu došlo. Jak podotkl odvolací soud, stěžovateli poškozený nespadl pod nože sekačky z okna nebo z živého plotu, nýbrž na něj stěžovatel najel na přehledném travnatém porostu mimo hustý keř.
Soudy oproti stěžovatelovým tvrzením zohlednily i veškeré další relevantní okolnosti střetu, konkrétně to, že ke kontaktu došlo v podvečerní hodinu, za světla a mezi bytovými domy. Šlo tedy o dobu a místo, kde si děti běžně hrají, a stěžovatel (člověk s dlouholetou praxí při práci se sekačkou) tak měl dbát při obsluze tohoto potenciálně nebezpečného stroje zvýšené opatrnosti. Že této opatrnosti nedbal, potvrdil i Nejvyšší soud, který poukázal na stěžovatelovu výpověď, z níž vyplynulo, že stěžovatel po delší dobu nevěnoval pozornost dění vpravo od sekačky, kde se podíval, až uslyšel křik dítěte.
S ohledem na právě uvedené by pak bylo nadbytečné zabývat se okolnostmi, na které v ústavní stížnosti poukazoval stěžovatel (atestace sekačky, pravidelnost sekání atd.), neboť by na učiněných závěrech nemohly nic změnit.
Lze tudíž shrnout, že stěžovatel měl povinnost chovat se tak, aby nezpůsobil škodu (tedy aby nedošlo k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem), přičemž zároveň mohl předvídat, že nedodržením této povinnosti může způsobit následek, k němuž v daném případě došlo, neboť obsluhoval nebezpečný stroj v čase a místě běžného výskytu malých dětí. Ke střetu s dítětem, jehož důsledkem byla velmi vážná zranění pravé dolní končetiny dítěte, pak došlo na přehledném travnatém porostu poté, co stěžovatel po delší dobu nesledoval tu stranu sekačky, kde ke střetu došlo. Za těchto okolností nelze proti použití prostředků trestního práva z ústavněprávního hlediska nic namítat. Povaze trestného činu pak odpovídá i vyměřený trest odnětí svobody v délce šesti měsíců, podmíněně odložený na nejkratší zkušební dobu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu