ECLI:CZ:US:2015:1.US.2471.15.1
sp. zn. I. ÚS 2471/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Koliště 55, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2015, č. j. 13 Co 212/2015-437, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 1. 7. 2015, č. j. P 113/2015-416, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáním stěžovatelky ze dne 13. 10. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem Brno - venkov pod sp. zn. P 113/2015 následující skutečnosti.
3. Okresní soud Brno - venkov nařídil svým usnesením ze dne 3. 4. 2015, č. j. P 113/2015-226, předběžné opatření, v jehož rámci stěžovatelce uložil povinnost předat nezletilého syna stěžovatelky do péče jeho otce a dále povinnost přispívat na jeho výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dospěl k závěru, že v dosavadních výchovných podmínkách u stěžovatelky je zdárný vývoj nezletilého ohrožen, neboť je zřejmé, že stěžovatelka má dlouhodobé problémy s alkoholem a pod jeho vlivem se opakovaně dostává do stavu, kdy není schopna zajistit řádnou péči o nezletilého, přičemž odkázal zejména na události ze dne 9. 2. 2015 a ze dne 16. 2. 2015, kdy byla osobami blízkými stěžovatelce (patrně z důvodu obav těchto osob o život a zdraví stěžovatelky) přivolána do místa bydliště stěžovatelky Policie ČR, dne 16. 2. 2015 dokonce též Hasičský záchranný sbor a Rychlá záchranná služba. Tyto události soud vyhodnotil jako problémy stěžovatelky s alkoholem.
4. Právě uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2015, č. j. 13 Co 129/2015-302, jako věcně správné potvrzeno.
5. Stěžovatelka podala dne 29. 6. 2015 u soudu prvního stupně (v pořadí již třetí) návrh na zrušení shora uvedeného předběžného opatření. K tomuto návrhu pak přiložila znalecký posudek MUDr. Marty Holanové, rozšířený o znalecké psychologické vyšetření znalkyně PhDr. Marty Skulové. Tímto posudkem mělo být doloženo, že důvod, pro který bylo předmětné předběžné opatření nařízeno (problémy stěžovatelky s alkoholem a z nich pramenící neschopnost řádné péče o nezletilého), se nezakládal na pravdě.
6. Okresní soud Brno - venkov však svým unesením ze dne 1. 7. 2015, č. j. P 113/2015-416, návrh stěžovatelky na zrušení nařízeného předběžného opatření zamítl. K tomu uvedl, že ani poté, co přezkoumal návrh stěžovatelky na zrušení předběžného opatření a celý spisový materiál včetně zprávy MUDr. Jany Novotné, výchovných zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí a znaleckého posudku MUDr. Marty Holanové, neshledal návrh stěžovatelky na zrušení nařízeného předběžného opatření důvodný, neboť důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly, ani nebylo osvědčeno, že skutečnosti, z nichž soud při nařízení předběžného opatření vycházel, byly posléze prokázány jinak.
7. Rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na zrušení nařízeného předběžného opatření bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2015, č. j. 13 Co 212/2015-437, potvrzeno.
III.
8. Rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento zamítl návrh stěžovatelky na zrušení nařízeného předběžného opatření, jakož i rozhodnutí odvolacího soudu, kterým tento rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, stěžovatelka napadla ústavní stížností. Tvrzené porušení práva na rodinný život ve smyslu ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny stěžovatelka spatřovala zejména v tom, že v důsledku nařízení předběžného opatření, kdy byl její nezletilý syn předán do péče svého otce, bylo stěžovatelce znemožněno vykonávat řádnou péči o nezletilého a dokonce se s ním i stýkat. Porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny pak dle názoru stěžovatelky mělo spočívat v tom, že obecné soudy při rozhodování o jejím návrhu na zrušení nařízeného předběžného opatření vycházely ze skutkových zjištění, která nemají oporu v obsahu spisu, resp. jsou s ním v hrubém rozporu, důkazy stěžovatelkou předložené bagatelizovaly a jí předložený znalecký posudek vyhodnotily v rozporu s ustanovením §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). V doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 10. 2015 stěžovatelka poukázala rovněž na to, že ode dne vydání předmětného předběžného opatření, jehož zrušení se svým návrhem domáhala, uplynulo již více než šest měsíců. V této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že předmětné předběžné opatření uplynutím této doby (tj. ke dni 3. 10. 2015) ze zákona zaniklo. Dále uvedla, že i přes právě uvedenou skutečnost nebyl nezletilý dosud navrácen do její péče a obecné soudy v této souvislosti ničeho nečiní. Tím dle názoru stěžovatelky porušují nejen příslušná zákonná ustanovení [§460 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních")], ale postupují též v rozporu se závěry Ústavního soudu vyslovenými v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015.
IV.
9. Ústavní soud po přezkoumání všech okolností případu, zejména pak po důkladném seznámení se s obsahem spisu, který je veden Okresním soudem Brno - venkov pod sp. zn. P 113/2015, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
11. Právě naznačené pochybení však obecným soudům dle názoru Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě vytknout nelze. Naopak je nutno konstatovat, že většina argumentů stěžovatelky zůstává v rovině polemiky se skutkovými závěry obecných soudů, kdy stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu vlastní skutkovou verzi případu (zejména pak ve vztahu k událostem ze dne 9. 2. 2015 a ze dne 16. 2. 2015), a dále se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé důkazy (zejména lékařské zprávy předložené stěžovatelkou a na její žádost vypracovaný znalecký posudek). S těmito námitkami se však Ústavní soud nemohl ztotožnit, a to z níže uvedených důvodů.
12. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě zdůraznit, že obecné soudy dosud rozhodovaly toliko o nařízení předběžného opatření, resp. o návrzích stěžovatelky na jeho zrušení, když ve věci dosud neproběhlo (a to vždy ze zdravotních či neodkladných pracovních důvodů na straně stěžovatelky) jednání ve věci samé, v jehož rámci teprve bude mít soud možnost provést za účelem objasnění všech rozporných skutečností důsledné dokazování, přičemž není vyloučeno, že v rámci tohoto dokazování bude prokázána skutková verze stěžovatelky, kdy tato tvrdí, že od alkoholu již od srpna roku 2012 abstinuje a řádná výchova jejího syna u ní byla vždy zajištěna, přičemž události z února letošního roku byly jen výsledkem nedorozumění. Za současného stavu věci však toto dle názoru soudu prvního stupně i soudu odvolacího spolehlivě prokázáno nebylo. Tento závěr pak dle názoru Ústavního soudu není v hrubém rozporu s obsahem předmětného soudního spisu, jak namítá stěžovatelka, neboť má oporu ve zprávách Policie ČR o chování stěžovatelky při jednotlivých zásazích v místě jejího bydliště (viz např. č. l. 205 nebo č. l. 356), jakož i ve zprávách orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soudy v této souvislosti odkazují též na vyjádření osob blízkých stěžovatelce (partnera stěžovatelky a jejího otce). Stěžovatelka však ve své ústavní stížnosti namítá, že tato vyjádření, na něž soudy odkazují, byla vyvrácena čestnými prohlášeními těchto osob, která se vyjadřují mj. k tomu, jakým způsobem a proč byl nezletilý dne 9. 2. 2015 předán do dočasné péče otce. Ústavní soud však ani po prostudování těchto čestných prohlášení nemohl uzavřít, že by skutkové závěry obecných soudů o událostech z února 2015 byly v extrémním rozporu s obsahem spisového materiálu, z něhož vyplývá, že partner stěžovatelky i její otec se v únoru 2015 obrátili na Policii ČR, přičemž oba nejprve uvedli, že stěžovatelka je "opilá" či "je v silně podnapilém stavu" (viz č. l. 200). Byť není vyloučeno, že stav stěžovatelky byl těmito osobami v daný okamžik nesprávně vyhodnocen, jak uvádí stěžovatelka a shodně s ní (s odstupem času) i její otec a partner, nelze obecným soudům za tohoto stavu vytýkat, že předmětné události vyhodnotily jako problémy stěžovatelky s alkoholem, a to mj. s ohledem na úřední záznam na místě zasahujícího policisty, v němž je uvedeno, že z úst stěžovatelky byl cítit "silný zápach alkoholu" (viz č. l. 205).
13. Jde-li o zprávu MUDr. Jany Novotné ze dne 27. 4. 2015 a znalecký posudek MUDr. Marty Holanové, jakož i výsledky transferinu, jimiž se stěžovatelka snažila prokázat svou plnou abstinenci, pak i v této souvislosti má Ústavní soud za to, že soudy obou stupňů vyčerpávajícím způsobem uvedly, z jakého důvodu dospěly k závěru, že ani těmito důkazy nebyla vyloučena možnost jednorázového či nepravidelného zneužití alkoholu stěžovatelkou. Tyto závěry pak nejsou z pohledu Ústavního soudu v rozporu s obsahem stěžovatelkou předložených listin (zpráva MUDr. Jany Novotné a znalecký posudek MUDr. Marty Holanové), jak stěžovatelka namítá, a Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by tyto důkazy byly soudy hodnoceny ústavně nekonformním způsobem, který by vyžadoval jeho kasační zásah.
14. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, dle níž soudy obou stupňů brání stěžovatelce v pokračování v péči o jejího syna s tvrzením, že znalecký posudek, který v řízení předložila, není znaleckým posudkem vypracovaným znalcem k tomu ustanoveným soudem v řízení, čímž soudy dle názoru stěžovatelky opomíjejí pravidlo vyplývající z §127a občanského soudního řádu. To proto, že z pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že "[p]okud se dále týká znaleckého posudku MUDr. Marty Holanové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, lze konstatovat, že se nejedná o znalkyni jmenovanou soudem k výkonu znalecké činnosti v této opatrovnické věci", nelze dle názoru Ústavního soudu dovodit, že by soud prvního stupně s tímto důkazem nakládal v rozporu s §127a občanského soudního řádu jako s důkazem listinným, nikoli jako se znaleckým posudkem. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně totiž plyne, že i přes právě citované konstatování se soud předmětným znaleckým posudkem řádně zabýval, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí též podrobně vysvětlil, z jakého důvodu má za to, že předmětný znalecký posudek jednoznačně nevypovídá o tom, že by stěžovatelka od srpna 2012 vůbec nepožila alkohol, tj. že i přes jeho předložení nadále nemá za prokázanou úplnou abstinenci stěžovatelky. Soud prvního stupně v této souvislosti znaleckému posudku zejména vytkl, že znalkyně při jeho zpracování vycházela především z údajů sdělených jí stěžovatelkou, přičemž znalecký posudek nereflektuje určité rozpory, kdy stěžovatelka opakovaně deklaruje, že nepožívá alkoholické nápoje, avšak její chování tomu nenasvědčuje, což dle soudů vyplývá z vyjádření osob stěžovatelce blízkých, z již zmíněné zprávy Policie ČR o chování stěžovatelky při jednotlivých zásazích v místě jejího bydliště či z pohovorů orgánu sociálně-právní ochrany dětí s nezletilým synem stěžovatelky. Znalkyně navíc dle názoru soudu prvního stupně sice konstatuje, že stěžovatelka od srpna 2012 "velmi pravděpodobně od alkoholu abstinuje", nicméně z tohoto konstatování nelze dovodit, že by od této doby vůbec alkohol nepožívala. Ústavní soud nemá, co by soudu prvního stupně v této souvislosti z ústavně právního hlediska vytkl.
15. Důvodným neshledal Ústavní soud ani tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy postupují v rozporu se zákonem (konkrétně s §460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních), pokud do dnešního dne neučinily nic, aby byl nezletilý vrácen do její péče, přestože již ze zákona došlo k zániku předmětného předběžného opatření, jak se stěžovatelka domnívá. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nutné v prvé řadě uvést, že odkaz stěžovatelky na ustanovení §460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních nepovažuje za přiléhavý, neboť toto ustanovení nelze v nyní souzené věci aplikovat, když předběžné opatření, jehož zrušení se stěžovatelka svým návrhem domáhala, není speciálním předběžným opatřením ve smyslu §452 zákona o zvláštních řízeních soudních, dříve §76a občanského soudního řádu (k tomu viz KŘIVÁČKOVÁ, J.; SVOBODA, K.; TLÁŠKOVÁ, Š. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 902 a DRÁPAL, L.; BUREŠ, J.; KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 308), neboť k jeho vydání nedošlo z důvodů v ustanovení §452 zákona o zvláštních řízeních soudních uvedených. Ústavní soud naopak konstatuje, že v nyní posuzovaném případě nešlo o situaci natolik akutní, aby si tato vyžádala vydání předběžného opatření ve smyslu §452 zákona o zvláštních řízeních soudních, proto bylo soudy postupováno dle obecné právní úpravy předběžných opatření obsažené v zákoně o zvláštních řízeních soudních a občanském soudním řádu. Pokud tedy stěžovatelka namítá, že soudy postupují v rozporu s ustanovením §460 zákona o zvláštních řízeních soudních, čímž je dle jejího názoru nepřípustně zasahováno do jejích ústavně zaručených práv, pak je Ústavní soud nucen uzavřít, že se stěžovatelka mýlí, neboť toto ustanovení na souzenou věc vůbec nedopadá.
16. Jde-li konečně o námitku, že soudy postupují v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015, v němž Ústavní soud mj. uvedl, že odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, pak ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. To proto, že v předmětném nálezu se Ústavní soud zabýval odlišnou právní situací, kdy byla nezletilá dcera tehdejší stěžovatelky odevzdána do péče dětského centra, a to na základě předběžného opatření ve smyslu §76a občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Šlo zde tedy o jinou právní situaci než v nyní souzené věci, kdy byl nezletilý syn stěžovatelky na základě předběžného opatření svěřen do péče druhého z rodičů, přičemž toto předběžné opatření nelze dle názoru Ústavního soudu považovat za předběžné opatření ve smyslu §452 zákona o zvláštních řízeních soudních, dříve §76a občanského soudního řádu, jak již bylo uvedeno shora. I přes právě naznačenou odlišnost však Ústavní soud nemá za to, že by soudy v nyní souzené věci postupovaly v rozporu se závěry v tomto nálezu vyslovenými, když Ústavní soud má s přihlédnutím k obsahu spisového materiálu vedeného Okresním soudem Brno - venkov pod sp. zn. P 113/2015 naopak za to, že soudy v nyní souzené věci postupují způsobem, který je se závěry v předmětném nálezu vyslovenými zcela v souladu, přestože je stěžovatelka přesvědčena o opaku. To proto, že z předmětného spisového materiálu je zřejmá aktivita obecných soudů a snaha o přistoupení k jednání ve věci samé tak, aby po provedeném dokazování mohl soud učinit spolehlivý závěr o výchovné způsobilosti obou rodičů nezletilého a konečným způsobem rozhodnout o jeho výchovném prostředí. To však dosud nebylo možné, a to proto, že jednání ve věci samé muselo být již dvakrát odročeno, přičemž se tak stalo vždy z důvodů spočívajících na straně stěžovatelky, a dále proto, že soud prvního stupně i soud odvolací se v mezidobí musely zabývat četnými návrhy stěžovatelky na zrušení nařízeného předběžného opatření, jímž byl nezletilý zatímně svěřen do péče jeho otce, a na úpravu styku nezletilého se stěžovatelkou či jejími rodiči (prarodiči nezletilého). Přestože je nepochybně právem stěžovatelky tyto návrhy činit a domáhat se jejich prostřednictvím právní ochrany, musí být stěžovatelka, pokud tyto návrhy opakovaně uplatňuje, připravena nést následky s tím spojené, tj. být připravena akceptovat, že soudy budou povinny se těmito návrhy zabývat a rozhodnout o nich, což se nezbytně promítne též do délky předmětného řízení.
V.
17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu