ECLI:CZ:US:2015:1.US.2478.15.1
sp. zn. I. ÚS 2478/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Z. R., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Jeseníku ze dne 22. 6. 2015 č. j. ZT 83/2015-4 a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. 0 Nt 2604/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Stěžovatel je otcem šestileté dcery, kterou má z rozhodnutí Okresního soudu v Jeseníku ve střídavé péči s matkou dítěte. Stěžovatel i matka bydleli ve H. Proti stěžovateli je vedeno před Okresním soudem v Jeseníku trestní řízení pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí údajně spáchaný vůči matce dítěte. Stěžovatel jakoukoliv vinu popírá. Ve věci bylo již nařízeno několik jednání, rozhodnutí však dosud učiněno nebylo. Dne 22. 6. 2015 bylo vůči stěžovateli zahájeno další trestní stíhání pro přečin útisku a nebezpečného pronásledování, kterého se měl dopustit tím, že v době od září 2014, kdy se matka dítěte i s dcerou odstěhovala do Ostravy, matku dítěte měl opakovaně verbálně napadat i v přítomnosti dcery a soustavně ji obtěžovat formou elektronické komunikace a telefonními hovory. Téhož dne Okresní státní zastupitelství v Jeseníku napadeným usnesením vydalo předběžné opatření dle §88c trestního řádu, kterým stěžovateli zakázalo styk s dcerou a její matkou. Vůči dceři bylo rozhodnutí odůvodněno "zájmem klidné výchovy nezletilé dcery", neboť chování stěžovatele vůči matce se odehrává v souvislosti s výchovou dcery a za její přítomnosti, a že je v zájmu dítěte, aby bylo chráněno před napadáním a dehonestací jednoho rodiče druhým. Napadené usnesení poukazuje na to, že stěžovatel "využívá své rodičovské role k zjevnému nátlaku, pronásledování, obtěžování, pohrůžkám, citovému vydírání poškozené, nezletilá se mu stala nástrojem umožňujícím či ulehčujícím kontakt s poškozenou a pod rouškou otcovských práv i vynucování si určitého způsobu chování od poškozené".
3. Stěžovatel proti napadenému usnesení Okresního státního zastupitelství v Jeseníku podal stížnost. Okresní soud dne 9. 7. 2015 napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele, neboť podle něj hrozí, že dítě by bylo vystaveno nebezpečí býti opětovně přítomno nežádoucímu jednání stěžovatele, což by mělo špatný vliv na jeho psychiku. Soud odkázal na zprávu o psychologickém vyšetření dcery stěžovatele, podle které na ni negativně působí scény mezi rodiči.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že ani státní zástupce, ani soud nikterak nezpochybnili, že mezi ním a dcerou existuje silná citová vazba odpovídající obvyklému vztahu otce a dcery. Narušení tohoto vztahu nařízenou izolací dcery od otce se jeví jako svévolné rozhodnutí, neboť orgány činné v trestním řízení upřednostňují taktický zájem policie na průběhu vedeného trestního řízení před rodinnými vazbami stěžovatele a jeho dcery. Stěžovatel uvádí, že se vždy snažil s matkou své dcery vycházet, zachoval se zdrženlivě při komplikacích výkonu střídavé péče v důsledku přestěhování matky do Ostravy a změny bydliště nezletilé dcery. Stěžovatel uvádí, že státní zástupce ani soud nerespektovali, že zásah do práv jednotlivce má vždy být v minimálním rozsahu potřebném pro dosažení jeho účelu. Jestliže tedy příslušným orgánům šlo o to, aby na dceru nepříznivě nepůsobily výměny názorů rodičů při jejím předávání a přebírání ke střídavé péči, nabízelo se velmi jednoduché opatření v podobě přítomnosti příslušné sociální pracovnice u tohoto úkonu, což by bylo opatření zcela přiměřené a postačující a navíc by pro účely trestního i civilního řízení takto mohlo být objektivizováno, zda při předávání nezletilé skutečně dochází k takovým událostem, které popisuje matka a které stěžovatel popírá. Stěžovatel dále uvádí, že orgány činné v trestním řízení se důsledně neřídily zákonnými podmínkami pro ukládání předběžného opatření podle §88b odst. 2 trestního řádu a napadenými rozhodnutími bez dostatečného zákonného podkladu a zdůvodnění zasáhly do právního režimu péče o dítě, stanoveného opatrovnickým soudem.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti.
6. Ústavní soud při posuzování předběžných opatření sice vychází z toho, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, avšak práva a povinnosti jsou jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha a urgentnost potřeby vydání rozhodnutí o předběžných opatřeních snižuje standard požadavků na takovéto urgentní a dočasné rozhodování. Ústavním soud přezkoumává, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)]. Výše uvedená kritéria logicky platí i pro případy rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních ve věci ochrany proti domácímu násilí, nově (s účinností od 1. 1. 2014) upravených v §88b a násl. trestního řádu.
7. Ústavní soud si je v nyní posuzovaném případě vědom dotčení stěžovatelova práva na rodinný život a péči o dceru napadeným předběžným opatřením, neshledal však takovou intenzitu zásahu v porovnání s legitimním účelem tohoto zásahu, aby bylo třeba přistoupit k meritornímu přezkumu stěžovatelova návrhu. V nyní posuzovaném případě totiž proti sobě stojí základní právo stěžovatele na rodinný život a proti němu pak důležitý veřejný zájem na ochraně obětí domácího násilí i potenciálně ochrana práv a zájmu dítěte. S ohledem na zatím krátkou délku zákazu styku, ranou fázi trestního řízení (přičemž s plynutím času se požadavky na odůvodněnost předběžného opatření zpřísňují), právní nástroje na obranu proti tomuto zásahu i s ohledem na to, že napadené rozhodnutí okresního soudu není svévolné, neboť soud své rozhodnutí založil i na psychologickém posouzení dítěte. Ústavní soud zohlednil i to, že stěžovatel může podle §88d odst. 2 trestního řádu žádat o setkání s dítětem a je též oprávněn v souladu s §88n odst. 3 trestního řádu kdykoliv žádat o zrušení předběžného opatření.
8. Ústavní soud se zabýval i tím, že původně vydané předběžné opatření bylo nařízeno státním zástupcem, a nikoliv soudem. Přitom podle čl. 32 odst. 4 Listiny o odloučení nezletilého dítěte od rodičů může rozhodnout pouze soud. Toto ustanovení Listiny vyložil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 20/94 ze dne 28. 3. 1995 (č. 72/1995 Sb., N 18/3 SbNU 109) poměrně striktně tak, že o odloučení musí rozhodnout soud a nestačí, že opatření jiného orgánu soud schválí až dodatečně. Použitá právní úprava obecně upravuje zákaz styku obviněného s jinou osobou, aniž by zohledňovala speciální situaci zamezení styku rodiče s dítěte. Okresní soud v posuzované věci rozhodl do sedmnácti dní od vydání rozhodnutí o zákazu styku státním zástupcem, čili soud o odloučení rozhodl v poměrně krátké době. Účel předběžných opatření v trestním řádu je jiný než opatření podle zákona o rodině. Jejich účelem je ochrana života, zdraví, svobody a lidské důstojnosti obětí trestných činů a osob jim blízkých. Jde o dočasné opatření, které reaguje na mimořádnou situaci a bezprostřední hrozbu zmíněným chráněným zájmům. Tato opatření také v některých situacích nahrazují vazbu, která by byla vážnějším zásahem do práv obviněného (od dítěte by byl obviněný také odloučen a navíc omezen na osobní svobodě). Právě proto, že v nynějším případě okresní soud napadeným rozhodnutím předběžné opatření potvrdil a odůvodnil je v krátkém čase, neshledal Ústavní soud takovou intenzitu porušení zákazu obsaženého v čl. 32 odst. 4 Listiny, aby dospěl k závěru o neústavním zásahu do základních práv stěžovatele na ochranu jeho rodinného života. S ohledem na krátkou dobu omezení styku otce s dítětem rozhodnutím státního zástupce, odůvodnění soudního rozhodnutí podepřeného objektivizujícím důkazem i další právní možnosti stěžovatele revidovat napadené rozhodnutí či setkat se s dcerou Ústavní soud nedospěl k tomu, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu se základními právy stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud podotýká, že v případě, že by zásah do rodičovských práv trval delší dobu, rozhodnutí soudu bylo vydáno ve větším časovém odstupu či bylo nedostatečně odůvodněné, tedy za jiných okolností, by mohl dospět k závěru ústavně relevantního dotčení práva stěžovatele na rodinný život. V takovém případě by též zvažoval, zda právní úprava opravňující státního zástupce k rozhodnutí o zákazu styku obviněného s jinou osobou je vůbec použitelná na případy zákazu styku rodiče s dítětem či zda je ústavně konformní. Avšak v nyní posuzovaném případě, kdy zatím nedošlo k protiústavnímu zásahu do základního práva stěžovatele, nebylo třeba k této úvaze přistoupit. Ústavní soud též v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě delšího trvání předběžného opatření podle §88b odst. 1 trestního řádu bránícího styku otce s dcerou bude zásah do práva stěžovatele silnější, a proto v souvislosti s délkou odloučení bude třeba silnějších a konkrétnějších důvodů pro zákaz styku otce s dítětem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu