ECLI:CZ:US:2015:1.US.250.15.1
sp. zn. I. ÚS 250/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Staňka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem se sídlem Otrokovice, nám. 3. května 1877, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014 č. j. 10 Ads 115/2014-39 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014 č. j. 41 Ad 35/2013-40 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 4. 2014 č. j. 41 Ad 35/2013-40 zamítl žalobu stěžovatele jako žalobce proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení jako žalované ze dne 25. 7. 2013 č. j. 610 421 1993/47091-SD, jímž byly zamítnuty námitky stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení jako správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 6. 2013 č. j. 610 421 1993. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl stěžovateli odňat od 20. 7. 2013 invalidní důchod s odůvodněním, že stěžovatel již není invalidní ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost pouze o 30 %; invalidita byla původně uznána pro poškození funkce pravého oka v důsledku úrazu, který stěžovatel utrpěl dne 4. 4. 2003 (výbuchem tlakové láhve). Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2014 č. j. 10 Ads 115/2014-39 zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014.
2. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 26. 1. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil. Namítal zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a práva na hmotné zabezpečení podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Vyjádřil přesvědčení, že pro odnětí invalidního důchodu nebyly v jeho případě splněny zákonné podmínky; v řízení nebyl dostatečně posouzen jeho zdravotní stav. Obecné soudy se měly podrobněji zabývat posudkovým tvrzením o (údajném) dřívějším nadhodnocení poklesu stěžovatelovy pracovní schopnosti, přihlédnout k lékařským zprávám specialistů, podle nichž k žádnému zlepšení zdravotního stavu v mezidobí nedošlo, a zohlednit, že posudkové orgány sice vycházely z kompletní zdravotnické dokumentace, nebylo jimi však provedeno odpovídající lékařské vyšetření stěžovatele.
3. Na podporu svých tvrzení stěžovatel podáním ze dne 17. 3. 2015 předložil Ústavnímu soudu znalecký posudek ze dne 15. 3. 2015, zpracovaný MUDr. Igorem Fargašem, soudním znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství.
II. Posouzení ústavní stížnosti
4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Předmětem ústavní stížnosti je posouzení, zda obecné soudy vykročily z ústavního rámce své činnosti, pokud nezrušily žalobou napadená rozhodnutí správních orgánů, resp. správního orgánu druhého stupně, jímž došlo k odnětí invalidního důchodu stěžovatele; tento mu byl původně přiznán pro poškození funkce pravého oka v důsledku úrazu, který stěžovatel utrpěl dne 4. 4. 2003 (výbuchem tlakové láhve).
8. Ústavní soud nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval hodnocením skutkového stavu věci a aplikací příslušných zákonných ustanovení na něj. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal.
9. Nejvyšší správní soud, jakož i Krajský soud v Brně zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].
10. Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele o zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv, který měl být způsoben tím, že obecné soudy potvrdily závěr správních orgánů o splnění zákonných podmínek pro odnětí invalidního důchodu; k takovému zásahu nemohlo dojít ani rozsahem, v jakém byl pro účely řízení zjištěn a posouzen zdravotní stav stěžovatele. Nelze dospět k závěru, že by právní závěry vyslovené obecnými soudy byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními o zdravotním stavu, která hrají v případech posouzení nároku žadatelů na invalidní důchod zpravidla esenciální roli, popř. že by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly; ani z tohoto úhlu pohledu tak není dán důvod pro zásah Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), k přezkumu rozhodnutí ve věcech invalidních důchodů též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3824/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2273/10].
11. Ústavně relevantní pochybení nelze samo o sobě spatřovat v nesouhlasu stěžovatele se skutkovým a právním hodnocením věci ze strany obecných soudů, jimiž byl potvrzen závěr správních orgánů o zániku invalidity stěžovatele. Ústavní soud přihlédl k tomu, že obecné soudy vycházely z opakovaného posudkového hodnocení zdravotního stavu stěžovatele, které bylo provedeno jak Okresní správou sociálního zabezpečení Zlín pro účely vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak opakovaně Českou správou sociálního zabezpečení v rámci námitkového řízení před správním orgánem druhého stupně a znovu i v řízení před krajským soudem, který si k projednání věci vyžádal zpracování posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště Brno. Všechny tři posudkové orgány přitom dospěly k totožnému závěru, totiž že pokles pracovní schopnosti stěžovatele ke dni vydání správního rozhodnutí činil toliko 30 %, přičemž však pro uznání invalidity je podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nutný pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35 %.
12. Pokud stěžovatel dále namítá, že obecné soudy se měly podrobněji zabývat posudkovým tvrzením o dřívějším nadhodnocení poklesu stěžovatelovy pracovní schopnosti a více zohlednit lékařské zprávy, které popíraly zlepšení jeho zdravotního stavu, jakož i okolnost, že stěžovatel měl být posudkovými orgány důkladněji (osobně) vyšetřen, pak tato tvrzení nelze než označit za polemiku s konkrétním skutkovým a právním hodnocením věci ze strany obecných soudů, do něhož Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Stejně je pak třeba přistupovat rovněž ke znaleckému posudku ze dne 15. 3. 2015, který byl stěžovatelem dodatečně předložen za účelem projednání ústavní stížnosti; Ústavnímu soudu nepřísluší provádět (opakované) hodnocení skutkového stavu věci, tím méně se jakýmkoli způsobem zabývat novými důkazy, které podle stěžovatele svědčí pro odlišné meritorní posouzení věci, než jaké bylo provedeno obecnými soudy.
III. Závěr
13. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu