ECLI:CZ:US:2015:1.US.2503.15.1
sp. zn. I. ÚS 2503/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Antonína Rauše a Jiřiny Raušové, obou zastoupených Mgr. Janem Juříčkem, advokátem, se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 29. 4. 2014 č. j. 54 Co 1015/2013-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, jímž byl potvrzen předchozí rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním stěžovatelů, v řízení o určení neexistence věcného břemene, eventuálně o vyklizení nemovitostí, v němž stěžovatelé vystupovali jako žalovaní. Podle stěžovatelů byla napadeným rozsudkem krajského soudu porušena jejich ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů, stěžovatelé se proti rozsudku krajského soudu bránili též dovoláním, které však bylo usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 10. 2014 č. j. 11 C 57/2011-163 odmítnuto jako opožděné a toto usnesení bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 5. 5. 2015 č. j. 54 Co 1064/2014-191. Z ústavní stížnosti se zřetelně podává, že stěžovatelé jí brojí toliko proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě v meritu věci.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle §43 odst. 1 písem e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita. Požadavek vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nelze chápat jen formálně (formální využití procesního prostředku), ale též materiálně, tedy takový procesní prostředek musí být využit "řádně" ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho věcné projednání. Jinak řečeno, požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, že onen procesní prostředek byl řádně podán, obsahoval všechny obligatorní zákonné náležitosti a bylo v něm též řádně argumentováno. Požadavek vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany nemůže být splněn zejména podáním opravného prostředku vadného či jeho podáním opožděným; takové situace je naopak nutno postavit na roveň situaci, kdy opravný prostředek nebyl uplatněn vůbec (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1496/14 ze dne 16. 12. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2793/14 ze dne 22. 10. 2014 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 4077/12 ze dne 12. 2. 2013; všechna citovaná usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
6. Pokud se tedy stěžovatelé v nyní projednávaném případě proti napadenému rozsudku krajského soudu sice bránili dovoláním, ale učinili tak až po uplynutí zákonné lhůty (přičemž tento závěr obecných soudů stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nezpochybňují), sami způsobili, že tento opravný prostředek nemohl být projednán věcně. Stěžovatelé tudíž řádně nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytoval, a podaná ústavní stížnost musela být shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Vzhledem k uvedenému závěru byla ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnuta v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka