ECLI:CZ:US:2015:1.US.2541.15.2
sp. zn. I. ÚS 2541/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele "Společenství HLAVNÍ čp. 358 BŘEZOVÁ", se sídlem Březová, Hlavní 358, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 7. 2015 č. j. 73 EXE 5664/2015-20 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora se sídlem v Praze, ze dne 7. 7. 2015 č. j. 099 EX 2678/15-16, spojené s návrhem na zrušení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující, že jsou si všichni účastníci v řízení rovni.
2. Napadeným usnesením okresního soudu byly zamítnuty námitky proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce, jímž bylo povinnému uloženo nahradit oprávněnému náklady exekuce ve výši 484 Kč, přičemž exekutor vycházel při svém rozhodování z napadeného ustanovení §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif").
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud byl soudním exekutorem i obecným soudem na posuzovaný případ aplikován §14b odst. 2 advokátního tarifu, nejednali v souladu s ústavně zaručeným principem rovnosti účastníků, neboť dotčené aplikované ustanovení vyhlášky je v rozporu s deklarovanou rovností účastníků řízení. Nerovnost stěžovatel spatřuje v tom, že případné náklady na straně povinné by byly stanoveny obecným způsobem zejména podle §7 advokátního tarifu, tj. pokud jde o první dva úkony právní služby na straně povinné, byla by odměna na straně povinné v tomto případě téměř v jedenáctinásobné výši oproti výši odměny na straně oprávněné, a to aniž je k tomuto znerovnoprávnění jakýkoliv rozumný důvod. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že jde v takovýchto případech o jednoduché a typově shodné úkony, neboť takto by bylo možné hodnotit i jiná podání, která tímto způsobem "sankcionována" nejsou. Obecný soud měl účelnost vynaložených nákladů posuzovat na základě své vlastní úvahy, a nikoliv direktivně stanoveným podzákonným právním předpisem, který stěžovatel považuje za ústavně nekonformní.
4. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Jak Ústavní soud judikoval v obdobných věcech (tedy ve kterých šlo o bagatelní částku a kde bylo rovněž aplikováno ustanovení §14b advokátního tarifu), opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu (zpravidla) jen za situace zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální; tam, kde soud své rozhodnutí řádně (tj. racionálně a srozumitelně) zdůvodní a kde v ústavní stížnosti jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v opravném prostředku, nejeví se tento konkrétní případ být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení advokátního tarifu, i když spolu s ní byl podán návrh na jeho zrušení [srov. např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 251/15 a ze dne 17. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 672/15 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
6. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť okresní soud krátce vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje svůj postup podle předmětného ustanovení za porušení zásady rovnosti (vycházel z rozdílné povahy příslušných úkonů oprávněného a případných úkonů povinné). K argumentu stěžovatele, že u jednoduchých a typově shodných úkonů by nemělo být významné, zda je předmětem exekučního řízení částka přesahující 50 000 Kč, možno uvést, že i kdyby se Ústavní soud s ním ztotožnil, na danou věc, kde šlo o částku nižší než 50 000 Kč, by to žádný dopad nemělo. V případě námitky, že částka 484 Kč neodpovídá skutečně (a účelně) vynaloženým nákladům, ústavní stížnost žádné konkrétní údaje a z nich vycházející argumentaci neobsahuje.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu