ECLI:CZ:US:2015:1.US.2546.15.1
sp. zn. I. ÚS 2546/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou se sídlem Pekařská 4, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. 1 T 104/2014, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015 č. j. 8 To 13/2015-161 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 3 Tdo 671/2015-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 roků, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50 000 Kč a uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 10 000 Kč. Proti rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, a to proti jeho výroku o vině i výroku o trestu. O odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto Krajským soudem v Brně tak, že se podle §256 tr. řádu zamítá. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
3. Stěžovatel shledává vadné celé vedené trestní řízení. Nesouhlasí s konstrukcí skutkového děje, ke které dospěly soudy, a která dle stěžovatele nevychází z provedeného dokazování. Podle jeho přesvědčení došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými a dále byla zcela opomenuta argumentace obhajoby stěžovatele. Uložený trest považuje stěžovatel za nepřiměřeně vysoký, zejména nesouhlasí s uloženým peněžitým trestem.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
8. Předně je třeba uvést, že výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním před soudem I. stupně. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I když se v dané věci jednalo pouze o nepřímé důkazy, soud dospěl k závěru, že se jedná o ucelený řetězec nepřímých důkazů, které bez jakýchkoli pochybností stěžovatele z trestné činnosti usvědčují. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout.
9. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti, které svým obsahem lze považovat spíše za obecné, lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu