ECLI:CZ:US:2015:1.US.258.15.1
sp. zn. I. ÚS 258/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Fryšákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Tomkova 57/27, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. 12. 2011 č. j. 18 T 57/2011-384, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 27. 11. 2012 č. j. 6 To 395/2012-449 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 č. j. 8 Tdo 295/2013-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 27. 1. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a za tento trestný čin a dále za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, o kterém bylo rozhodnuto trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2008 č. j. 2T 230/2008-35, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Stěžovatelovo odvolání bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadená soudní rozhodnutí jsou postavena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s právními závěry konstatovanými jednotlivými soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí, jeho vina nebyla provedenými důkazy bez důvodných pochybností prokázána, neboť byla zjištěna na podkladě důkazů, které jsou ve vzájemném extrémním rozporu, a odvolací soud neprovedl obžalovaným navržené důkazy, ani je neodmítl s řádným odůvodněním. Stěžejní otázkou pro kvalifikovaný závěr o tom, že se obžalovaný skutečně dopustil podvodného jednání se zištným úmyslem obohatit se na úkor poškozených, je to, zda a jak převzal částku v celkové výši 670.000 Kč, která měla sloužit na úhradu dluhů poškozených, ze které měl stěžovatel uhradit dluhy poškozených pouze ve výši 94.692 Kč a zbytek převzaté finanční hotovosti si měl ponechat. Stěžovatel poukazuje na nesrovnalosti v dokladech, které to měly prokázat, a na nejistotu svědků, kdo mu měl uvedenou částku předat. Z provedených důkazů podle stěžovatele vyplývá několik skutkových variant, jak se mohl skutek odehrát. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v řízení před odvolacím Krajským soudem v Brně, pobočkou ve Zlíně bylo z jeho strany k důkazu ohledně existence jím tvrzené pohledávky vůči jedné z osob, která se na příslušné transakci měla podílet, navrženo provedení důkazu svědeckou výpovědí nové svědkyně, s níž vznik této pohledávky souvisí. O tomto důkazním návrhu však podle stěžovatele nebylo řádně rozhodnuto - tento důkaz nebyl proveden, ale ani odmítnut s řádným konkrétním odůvodněním.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel v podstatě pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatelova námitka, že krajský soud dostatečně neodůvodnil neprovedení jednoho jím v odvolacím řízení navrženého svědka, čímž se dopustil neústavního postupu označovaného jako opomenutí důkazu, je rovněž nedůvodná. Tuto absenci odůvodnění doplnil ve svém napadeném usnesení Nejvyšší soud, neboť vysvětlil, že některé důkazy nižší soudy neprovedly proto, že je shledaly nadbytečnými.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu