ECLI:CZ:US:2015:1.US.2597.15.1
sp. zn. I. ÚS 2597/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava-Heřmanice, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Palou, advokátem se sídlem Veleslavínova 240/8, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015 č. j. 4 Tdo 598/2015-31, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2014 č. j. 6 To 290/2014-350 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 6. 2014 č. j. 5 T 22/2014-314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 8. 2013 č. j. 8 T 21/2013-58 a který nabyl právní moci dne 22. 8. 2013, byl stěžovatel odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a tří měsíců. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě podle §256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel rovněž dovolání, které bylo unesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel prostřednictvím svého advokáta v ústavní stížnosti uvedl, že usnesení dovolacího soudu mu bylo doručeno dne 24. 6. 2015 (ústavní stížnost pak byla podána v poslední den lhůty, a to dne 24. 8. 2015). Dne 24. 6. 2015 byla rovněž sepsána plná moc pro řízení před Ústavním soudem, která však k ústavní stížnosti nebyla přiložena. Stalo se tak až na výzvu Ústavního soudu dne 5. 10. 2015. V ústavní stížnosti stěžovatel kromě popsaného skutkového stavu věci uvedl, že bližší odůvodnění ústavní stížnosti zašle Ústavnímu soudu do čtrnácti dnů, a to s ohledem na aktuální pracovní vytížení. Avizované doplnění však nebylo do dnešního dne (t. j. ve lhůtě delší než dva měsíce) Ústavnímu soudu doručeno. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska zachování základních práv stěžovatele, zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
8. Výrok o vině v napadeném rozsudku soudu I. stupně je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
9. Právní kvalifikací skutku se blíže zabýval Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání, a jak vyplývá z napadeného usnesení dovolacího soudu, vypořádal se řádným způsobem se všemi relevantními námitkami, jež stěžovatel podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Podrobně pak rozvedl zejména otázku páchání zločinu týrání "po delší dobu" (§199 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku).
10. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu