ECLI:CZ:US:2015:1.US.260.15.1
sp. zn. I. ÚS 260/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky ILV-energy s.r.o., se sídlem Příchovice 275, zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 135/2013-42 ze dne 27. listopadu 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 351/2012-42 ze dne 20. listopadu 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Finanční úřad v Děčíně zamítl stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně ČEZ Distribuce, a. s., při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl Finanční úřadu v Ústí nad Labem. Rozhodnutí finančního úřadu stěžovatelka napadla žalobou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. V něm uvedl, že samotný odvod z elektřiny ze slunečního záření není obecně ústavní a že stěžovatelka měla své tvrzení o rdousícím účinku tohoto odvodu uplatnit již v řízení před daňovými orgány, ne až v řízení před soudem. Stěžovatelka tento rozsudek napadla kasační stížností.
3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Ve své argumentaci se ztotožnil s názorem krajského soudu, že samotný odvod z elektřiny ze slunečního záření není neústavní. Dále Nejvyšší správní soud stěžovatelku odkázal na závěry usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 76/2013-57 ze dne 17. 12. 2013 (publ. pod č. 3000/2014 Sb. NSS), podle něhož konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. Zohlednit případný likvidační účinek solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně.
4. Stěžovatelka napadla oba uvedené rozsudky ústavní stížností, v níž namítla, že se oba soudy likvidačními účinky odvodu vůbec nezabývaly, tento svůj postup nezdůvodnily, a stěžovatelku formalisticky odbyly tvrzením, že jde o její podnikatelské riziko. Závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že odvod daně neměl likvidační účinky, proto nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka poukázala na to, že Ústavní soud ve své judikatuře uznal právo poplatníků solárního odvodu na řádný přezkum jejich individuální situace, což oba správní soudy nenaplnily. Z toho důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výše uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že postupem správních soudů v její věci mělo dojít k porušení jejího práva vlastnit majetek, práva podnikat a práva na spravedlivý proces. Správní soudy nezdůvodnily, proč se nezabývaly rdousícím účinkem odvodu z elektřiny ze slunečního záření a bez dokazování dospěly k závěru, že odvod tento účinek na stěžovatelku neměl.
9. Již z výše uvedené rekapitulace plyne, že oba soudy uvedly, proč se účinky odvodu z elektřiny ze slunečního záření na stěžovatelku zabývat nemohou. Krajský soud své úvahy vyložil na stranách 11 a 12 napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud důvody pro svůj postup uvedl v odstavcích 18 až 28 napadeného rozsudku, a to včetně odkazu na pro věc zásadní usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a citace z tohoto usnesení. Tvrzení stěžovatelky, podle něhož soudy svůj postup nijak nevysvětlily, tak zjevně není důvodné.
10. Zjevně není důvodné ani tvrzení, že oba soudy stěžovatelku formalisticky odbyly konstatováním, že jde o její podnikatelské riziko. V napadených rozsudcích se totiž toto konstatování vůbec nenachází. Stejně tak se v rozsudku Nejvyššího správního soudu vůbec nenachází stěžovatelkou tvrzený závěr, že odvod z elektřiny ze slunečního záření nemá likvidační účinek.
11. S výjimkou namítané nepřezkoumatelnosti tedy stěžovatelka zpochybňuje napadené rozsudky pro neústavnost závěrů, ke kterým ani krajský soud, ani Nejvyšší správní soud nedospěly, naopak nezpochybňuje ty úvahy, o něž se napadené rozsudky opírají. Její námitky tak nemohly rozhodnutí těchto soudů nijak zpochybnit. Ústavní soud však již dříve uvedl, že je vázán toliko petitem návrhu stěžovatele, nikoli však jeho odůvodněním, tj. argumenty, které stěžovatel uvádí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151); tento nález byl částečně překonán stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471), ne však v části týkající se rozsahu vázanosti návrhem].
12. Ústavní soud se proto zabýval i tím, zda Nejvyšší správní soud ústavním způsobem posoudil možnost obrany před případným rdousícím účinkem odvodu z elektřiny ze slunečního záření na stěžovatelku. Ve své podstatě shodnou otázkou se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015. Podle tohoto nálezu může správce daně v řízení o stížnosti na postup plátce v případě solárního odvodu podle §7a zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie jen posoudit, zda při srážce odvodu byla dodržena ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. V řízení o stížnosti na postup plátce daně (a případně navazujících řízeních před správními soudy) není dán procesní prostor pro zvážení toho, zda tento odvod vůči poplatníku daně nemá rdousící účinek.
13. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. S ohledem na to, že pro věc významnou otázku již Ústavní soud souborně vyřešil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, a to včetně ústavnosti judikatorního odklonu rozšířeného senátu NSS usnesením č. j. 1 Afs 76/2013-57, postačí odkázat stěžovatelku na odůvodnění tohoto nálezu. Lze tak stručně uzavřít, že úvahy Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku jsou v souladu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, z ústavního hlediska jim není co vytknout.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu