ECLI:CZ:US:2015:1.US.2677.13.1
sp. zn. I. ÚS 2677/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky DOPRAVA ZÁRUBA M & K, s. r. o., se sídlem Vodňany, Stožická 840, okres Strakonice, zastoupené JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, proti výroku I. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013 č. j. 23 Cdo 3072/2010-426 a proti části výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009 č. j. 2 Cmo 256/2008-393, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny - domáhala zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009 č. j. 2 Cmo 256/2008-393 byl ve věci samé částečně změněn zamítavý výrok rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2008 č. j. 13 Cm 592/1995-301 tak, že stěžovatelce jako ve sporu třetí žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni, obchodní společnosti AUTOIMPEX, spol. s r. o., částku ve výši 519 551 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud dospěl k závěru, že na stěžovatelku přešly závazky z leasingových smluv a provedených oprav, související s privatizovaným majetkem bývalého státního podniku ČSAD Vodňany. Dovolání stěžovatelky bylo výrokem III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013 č. j. 23 Cdo 3072/2010-426 jako nedůvodné zamítnuto. Výrokem I. rozsudku dovolacího soudu byl potom zrušen mj. nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, týkající se nákladového vztahu žalobkyně a stěžovatelky.
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že Nejvyšší soud se s dovoláním stěžovatelky nevypořádal řádně a přezkoumatelným způsobem. Stěžovatelka namítala, že dovolacím soudem byla při rozhodování opomenuta její argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 20/2006, ve kterém při řešení prakticky totožné otázky dospěl dovolací soud k opačnému rozhodnutí. Uvedené však zcela odporuje principu právní jistoty, neboť došlo k nedůvodnému odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu ze strany odvolacího soudu, tak i k tomu, že se s takovým postupem Nejvyšší soud v napadeném rozsudku nevypořádal. Pochybení dovolacího soudu stěžovatelka spatřovala rovněž v tom, že dotčeným rozsudkem byl zrušen výrok VII. rozsudku Vrchního soudu v Praze, tj. výrok o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a žalobkyní, a to navzdory tomu, že ze strany Nejvyššího soudu nebyl zrušen žádný výrok ve věci samé ve vztahu ke stěžovatelce. Logické důvody vedoucí ke zrušení tohoto výroku není možno nalézt ani v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu.
II.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Obecné soudy vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy, jež v uspokojivé míře vyložily. Své právní závěry řádně osvětlily v odůvodnění napadených rozhodnutí, která nelze označit za formalistická, neodůvodněná, nepředvídatelná nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti. Soudy se při rozhodování dostatečně vypořádaly s přechodem závazků z leasingových smluv na stěžovatelku. Závěry jimi vyslovené nemají excesivní povahu, která by pro Ústavní soud založila oprávnění k provedení zásahu. Obecné soudy nevybočily uložením povinnosti k plnění z ústavního rámce. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu a s výsledkem řízení nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
6. Z výše řečených důvodů Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu