ECLI:CZ:US:2015:1.US.2681.15.1
sp. zn. I. ÚS 2681/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Bělohlávka, zastoupeného Mgr. Janem Lukovským, advokátem se sídlem Koněvova 2660/141,130 83 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 7 As 88/2015-59, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015 č. j. 8 A 93/2013-144-147, rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 4. 4. 2013 č. j. 309/2012-OSD-ZN/14 a usnesení předsedy Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 Spr 2777/2012-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 3. 9. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, přičemž namítá porušení čl. 6, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že podle tvrzení stěžovatele MUDr. Viktor Řeháček, soudem ustanovený znalec z oboru stomatologie, vyhotovil podle přesvědčení stěžovatele v řízení zahájeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 251/2007, v němž se stěžovatel domáhal náhrady škody za bolestné a ztížení společenského uplatnění z důvodu nesprávně provedeného zubního zákroku na jeho osobě, na první pohled rozporuplný a nepravdivý znalecký posudek ze dne 8. 2. 2011, kterým měl značně poškodit práva stěžovatele v uvedeném řízení a porušit svou povinnost vykonávat znaleckou činnost řádně. Podle stěžovatele v důsledku tvrzeného pochybení znalce při vypracování znaleckého posudku nebyla stěžovateli rozsudkem ze dne 4. 3. 2014 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 251/2007, ani v navazujícím odvolacím řízení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 23 Co 396/2014, přiznána požadovaná náhrada škody. Z tohoto důvodu stěžovatel několika podáními k Městskému soudu v Praze inicioval vyškrtnutí jmenovaného znalce ze seznamu s tím, že je přesvědčen, že dotčený znalec se dopustil porušení povinnosti vykonávat řádně znaleckou činnost ve smyslu §8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Předseda Městského soudu v Praze napadeným usnesením ze dne 4. 12. 2012 č. j. Spr 2777/2012-82 nevyhověl návrhu stěžovatele na vyškrtnutí MUDr. Viktora Řeháčka, znalce zapsaného u Městského soudu v Praze v seznamu znalců pro obor zdravotnictví se zvláštní specializací stomatologie, ze seznamu znalců. Ministerstvo spravedlnosti ČR napadeným rozhodnutím ze dne 4. 4. 2013 č.j. 309/2012-OSD-ZN/14 zrušilo usnesení předsedy Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 č. j. Spr 2777/2012-82 a řízení zastavilo. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2013 č. j. 8 A 93/2013-46 odmítl žalobu proti napadenému rozhodnutí ministerstva. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 15. 11. 2013, č.j. 7 As 96/2013-95, usnesení soudu Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, č.j. 8 A 93/2013-46, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Na základě toho Městský soud v Praze novým usnesením ze dne 16. 3. 2015 č. j. 8 A 93/2013-144-147 (napadené usnesení) opětovně odmítl žalobu stěžovatele proti napadenému rozhodnutí ministerstva. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 28. 5. 2015 č. j. 7 As 88/2015-59 podanou kasační stížnost zamítl.
3. Rozhodnutí správního úřadu a soudů považuje stěžovatel za nespravedlivá, a je přesvědčený, že jimi bylo zasaženo do základních práv stěžovatele na život a zdraví, majetkových práv, práva na spravedlivé řízení a na účinný prostředek nápravy a řádný výkon veřejné správy, čímž byl porušen čl. 6, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Městský soud se podle stěžovatele v rámci své přezkumné činnosti řádně nezabýval podstatou správního řízení, které stěžovatel inicioval pro pochybení znalce při vypracování znaleckého posudku. Podle stěžovatele není možné tímto způsobem rezignovat na kontrolu znalecké činnosti, která se přímo dotýká výkonu základních práv osob, v tomto případě pominou vážná pochybení znalce při vypracování znaleckého posudku, v důsledku nichž došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Stěžovatel doložil porušení povinností MUDr. Viktora Řeháčka, který nezohlednil při vypracovávání svého posudku zdravotní stav stěžovatele před zubním zákrokem, jímž došlo k poškození jeho zdraví, a nepřihlédl ke zjištěním ošetřující lékařky stěžovatele MUDr. Brožové Saberové, která potvrdila, že tkáň jeho zubu byla před samotným zákrokem zdravá. Podle stěžovatele je nelogické, aby znalec dospěl k závěru, že předmětné ošetření bylo lege artis za situace, kdy se neseznámil s výchozím zdravotním stavem stěžovatele. Městský soud toliko konstatoval, že není možné věcně přezkoumávat znaleckou činnost a vyvodit důsledky z případného pochybení (podle tehdy platné právní úpravy), podle stěžovatele vedl k nemožnosti vyvodit z případných pochybení znalce jakoukoliv odpovědnost. Obecné soudy, které takové závěry potvrdily, zasáhly do práva stěžovatele na řádný výkon státní správy, práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku i do práv stěžovatele na zdraví a jeho majetkové sféry. Proto stěžovatel nesouhlasí ani s jejich závěry, že nedošlo k zásahu do právní sféry stěžovatele. Naopak stěžovatel je přesvědčen o své aktivní legitimaci pro podání žaloby proti správnímu orgánu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu