ECLI:CZ:US:2015:1.US.2698.15.1
sp. zn. I. ÚS 2698/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Plachého, právně zastoupeného Mgr. Petrem Pokorným, advokátem se sídlem Široká 15/8, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2013 č. j. 22 Co 170/2013-262, rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 10. 2012 č. j. 15 C 67/2011-203, jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 33 Cdo 2992/2013-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou podanou dne 7. 2. 2011 k Okresnímu soudu v Českém Krumlově vůči žalované (vedlejší účastnici) domáhal zaplacení částky 320 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Soud I. stupně žalobě co do částky 18 000 Kč částečně vyhověl, avšak co do částky 302 000 Kč žalobu zamítl. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, kterému Krajský soud v Českých Budějovicích vyhověl a rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. Následně okresní soud dne 11. 10. 2012 vydal napadený rozsudek, kterým žalobu o zaplacení zbývajících 302 000 Kč v plném rozsahu zamítl. Proti rozsudku podal stěžovatel opětovně odvolání, kterému odvolací soud nevyhověl a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel podal rovněž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil důkazní břemeno, když konstatoval, že se stěžovateli nepodařilo prokázat správnost předložených soukromých listin a neunesl tedy důkazní břemeno ohledně tvrzení, že na základě předložené smlouvy o půjčce a výdajového dokladu bylo žalované plněno a že v řízení nebylo ani stěžovatelem prokázáno, že by v době předání půjčky disponoval hotovostí v dostatečné výši, aby mohl žalované poskytnout půjčku v jím tvrzené výši.
5. Ústavní soud musel nejprve řešit otázku splnění formálních požadavků pro projednání ústavní stížnosti, neboť v petitu ústavní stížnosti stěžovatel výslovně nenapadl poslední rozhodnutí ve věci, jímž je usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatel s odmítnutím dovolání nesouhlasí, usnesení dovolacího soudu k ústavní stížnosti přiložil a rovněž v plné moci zmocnil advokáta k podání ústavní stížnosti i proti tomuto rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné vyzývat stěžovatele k doplnění petitu a ústavní stížnost projednal.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelovy námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů pak vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Ústavní soud přitom zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).
10. V daném případě se jedná o skrze soukromoprávní spor (smlouva o půjčce), v němž obecné soudy na základě stěžovatelem předložených důkazů a tvrzení rozhodly, jak je uvedeno v napadených rozhodnutích. Tato rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy, a zejména odvolací soud, zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Námitky stěžovatele znovu opakované v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu