ECLI:CZ:US:2015:1.US.2818.15.1
sp. zn. I. ÚS 2818/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Karel Novák (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Otmíče 4, 267 51 Otmíče, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 63/2015-52 ze dne 16. 7. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku, rozhodnutím Magistrátu města Pardubic byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit stručně řečeno tím, že jakožto řidič motorového vozidla překročil v obci Voleč na silnici I/36 nejvyšší dovolenou rychlost (50 km/h) o 39 km/h. Za tento přestupek správní orgán stěžovateli uložil pokutu 4 000 Kč. Stěžovatelovo odvolání Krajský úřad Pardubického kraje (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného) zamítl.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, kterou zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnuta.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, podle níž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že Nejvyšší správní soud nepovažoval za nezákonné, že za žalovaného v řízení před krajským soudem jednaly osoby bez dostatečného pověření a že byl stěžovatel usvědčen z přestupku na základě nevěrohodné fotografické dokumentace a vadně provedeného měření. Nejvyšší správní soud pak neshledal nezákonnou ani skutečnost, že nebyl opatřen a proveden důkaz návodem k obsluze měřícího zařízení, čímž měla být stěžovateli znemožněna obhajoba. Nejvyšší správní soud dále podle názoru stěžovatele pochybil, pokud neshledal nezákonným, že zmocněnci stěžovatele nebylo umožněno se účastnit ústního projednání přestupku, přičemž stěžovateli navíc ani nebylo sděleno, kde přesně se měl protiprávního jednání dopustit.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelův advokát oznámil, že doplnění ústavní stížnosti a plnou moc zašle "později". Ústavní soud stěžovateli k doložení plné moci poskytl lhůtu pěti dnů, přičemž jej zároveň upozornil, že po uplynutí této lhůty nebude vyčkávat na případné doplnění ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu byla následně doručena plná moc, ústavní stížnost ve stanovené lhůtě (ani poté) doplněna nebyla.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Nutno poznamenat, že stěžovatelova argumentace představuje pouhý nesouhlas s právním posouzením věci Nejvyšším správním soudem, což jak vyplývá z výše uvedeného, důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí samo o sobě ani být nemůže. Tento nesouhlas navíc není žádným způsobem odůvodněn, neboť ústavní stížnost postrádá nejen hlubší ústavněprávní argumentaci, nýbrž v ní dokonce není ani reagováno na argumenty, které v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud předestřel. Za těchto okolností může Ústavní soud jen stěží dojít k závěru, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. V podrobnostech pak postačí odkázat na (ústavně konformní) odůvodnění napadeného rozsudku, v němž jsou důvody, pro které Nejvyšší správní soud kasační stížnosti nevyhověl, zcela jasně, srozumitelně a přesvědčivě vysvětleny.
Ústavní soud závěrem vyjadřuje naději, že se stěžovatel ze své chyby poučí a bude si v budoucnu počínat tak, že nebude ohrožovat zdraví a životy ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu