ECLI:CZ:US:2015:1.US.2839.15.1
sp. zn. I. ÚS 2839/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo Zborov I, se sídlem Praha 10, Černokostelecká 53/2198, zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou, advokát se sídlem Praha 3, Křivá 1/2612, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 8 C 100/2009-142 ze dne 10. 10. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 1478/2013-161 ze dne 28. 11. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 988/2015-178 ze dne 16. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 21. 9. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práv, která však blíže nespecifikoval. Z obsahu podání vyplývá, že se cítí být zasažen ve svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se spor mezí stěžovatelem a žalovanou obchodní společností týkal vymáhání dlužného nájemného či bezdůvodného obohacení a promlčení žalovaného nároku. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti i předchozích podáních též namítá, že došlo k výměně osoby soudce. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, neboť dovolání mělo vady, protože neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti.
3. V napadeném usnesení Nejvyšší soud poukázal na to, že v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem stěžovatel jako dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Ve vztahu k přípustnosti dovolání totiž pouze uvedl, že "dle ust. §237 o.s.ř. se žalovaná (správně zřejmě žalobce) domáhá, aby právní otázka byla posouzena jinak, resp. v souladu s právním řádem České republiky''. Takto formulovaná žádost však významově neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů ve smyslu §237 o.s.ř., tedy ani požadavku, aby "dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak" (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovémto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru odvolacího soudu (jak se mylně domníval stěžovatel jako dovolatel), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval celý text svého dovolání, z čehož skutečně vyplynulo, že se otázkou přípustnosti dovolání v podstatě nezabýval. Stěžovatel pak ve své ústavní stížnosti uvedl, že jej Nejvyšší soud nevyzval k odstranění nedostatků a že dovolání nesprávně procesně posoudil, protože z petitu dovolání je dle názoru stěžovatele zcela zřetelný jeho požadavek, jak měl Nejvyšší soud rozhodnout.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil stěžovateli, v čem pochybil při formulaci svého dovolání. Ústavní soud sice v některých případech vytýká Nejvyššímu soudu nedostatečnou vstřícnost vůči dovolatelům, avšak nemůže požadovat, aby Nejvyšší soud napravoval pochybení advokátů, kteří nedodrží zákonné požadavky na obsah dovolání. V nyní posuzovaném případě stěžovatel nedostál zákonným požadavkům na tvrzení předpokladů přípustnosti dovolání, což je obligatorní náležitostí dovolání.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu