ECLI:CZ:US:2015:1.US.2845.15.1
sp. zn. I. ÚS 2845/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Ch., t. č. Vazební věznice Hradec Králové, Hradební 860, zastoupeného JUDr. Jiřím Janebou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Divišova 882, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2015, č. j. 11 To 266/2015-30, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 0 Nt 1829/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ukončeného ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu usmrcení podle §143 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2015, č. j. 0 Nt 1628/2015-8, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2015, č. j. 11 To 89/2015-22, bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, a to z důvodu uvedeného v §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
4. Dne 1. 6. 2015 podala státní zástupkyně k Okresnímu soudu v Hradci Králové návrh na vydání rozhodnutí o tom, že stěžovatel má být i nadále ponechán ve vazbě, neboť i nadále trvá důvod vazby dle §67 písm. a) trestního řádu, který je spatřován v tom, že stěžovatel má sice trvalé bydliště, v něm se však po dlouhé období před svým zadržením nezdržoval, nemá trvalý pracovní poměr, do doby zadržení žil v nemovitosti poškozeného s poškozeným a tam žil i po úmrtí poškozeného. Stěžovatel je dále ohrožen trestní sazbou od 10 do 18 let odnětí osobní svobody.
5. Při vazebním zasedání, které se uskutečnilo dne 18. 6. 2015, byl soudu předložen písemný slib stěžovatele ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že stěžovatel povede řádný život, nedopustí se trestné činnosti, na vyzvání se dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu a vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu a splní povinnosti a dodrží omezení, která mu soud uloží. Slib obsahoval i prohlášení, že nad rámec výše uvedeného je stěžovatel připraven a ochoten podrobit se dohledu probačního úředníka či některému z předběžných opatření ve smyslu §88c trestního řádu. Soudu byla rovněž předložena pracovní smlouva zaměstnavatele Lesní družstvo Vysoké Chvojno s.r.o. a stěžovatele o uzavření pracovní smlouvy pro stěžovatele jako lesního dělníka s nástupem od 1. 6. 2015. Soudu byla otcem stěžovatele dále předložena nabídka převzetí záruky za stěžovatele s tím, že otec stěžovatele převezme dohled nad dalším chováním stěžovatele, učiní opatření, že se stěžovatel dostaví na vyzvání k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu a že vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu. Otec stěžovatele soudu sdělil, že stěžovateli zajistil bydlení a práci ve společnosti Lesní družstvo Vysoké Chvojno s.r.o.
6. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 0 Nt 1829/2015, a to tak, že stěžovatel se podle §72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby podle §67 písm. a) trestního řádu i nadále trvají, podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu se nepřijímá záruka za další chování stěžovatele nabídnutá otcem stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se nestanovuje dohled probačního úředníka a podle §73 odst. 1 písm. d) trestního řádu se neukládá žádné předběžné opatření.
7. Právě uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl stížností, která však byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2015, č. j. 11 To 266/2015-30, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
III.
8. Rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že stěžovatel se ponechává ve vazbě, a dále o tom, že soud nepřijímá nabídnuté záruky, jakož i rozhodnutí soudu odvolacího, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyjádřil přesvědčení, že byl soudem ponechán ve vazbě, aniž by pro takový postup existovaly zákonné důvody, když v řízení nebyla prokázána důvodná obava, že by uprchl nebo se skrýval. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014, v němž Ústavní soud dospěl mj. k závěru, že pro odůvodnění útěkové vazby není rozhodující, zda se obviněný zdržuje či nezdržuje na adrese svého trvalého bydliště, ale zda sdělil soudu, na jakém místě se fakticky zdržuje. Upozornil přitom na to, že jeho otec mu zajistil stálou práci i bydlení, a tudíž bylo soudu známo, kde by se po propuštění z vazby převážně zdržoval a přebíral písemnosti. Tuto skutečnost však soudy při svém rozhodování dle názoru stěžovatele nikterak nezohlednily. Soudům obou stupňů dále vytkl, že tyto se dostatečně nevypořádaly s jím tvrzenými skutečnostmi a své závěry řádně neodůvodnily, přičemž nikterak nevysvětlily ani to, proč nebyly přijaty nabízené alternativy.
IV.
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu odpovídá ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1528/14 ze dne 18. 9. 2014].
13. Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (a to i s ohledem na možnost nahrazení vazby přijetím záruk ve smyslu ustanovení §73 a §73a trestního řádu) ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě odůvodněno.
14. Podle §67 písm. a) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Právě citované ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, o které jde i v nyní projednávané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli, resp. stanovení, zda důvody vazby u obviněného stále trvají) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
15. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu a o nepřijetí soudu nabídnutých alternativ ve smyslu §73 trestního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Ústavní soud proto přezkoumal stěžovatelem napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavněprávně přípustné meze soudního uvážení zde nebyly překročeny.
16. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v nyní souzené věci je i nadále dán vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu, neboť stěžovatel je ohrožen trestní sazbou v trvání nejméně 10 let. Soud prvního stupně v této souvislosti dále uvedl, že stěžovatel nadměrně požívá alkohol, je osobou bez rodinného zázemí a je recidivistou. Připustil přitom, že od posledního rozhodování došlo na straně stěžovatele k možné změně v tom smyslu, že otec stěžovatele nabídl převzetí záruky za další chování stěžovatele s tím, že mu umožní bydlení v místě svého bydliště, přičemž pro stěžovatele zároveň zajistil zaměstnání. Soud proto zvažoval, zda nabídka převzetí záruky za další chování stěžovatele, přijetí písemného slibu a stanovení dohledu probačního úředníka jsou instituty způsobilými v tomto konkrétním případě nahradit vazbu stěžovatele tak, aby mohlo být další trestní stíhání stěžovatele vedeno při jeho pobytu na svobodě. Vyjádřil však přesvědčení, že vzhledem k charakteru trestné činnosti stěžovatele a vzhledem k jeho osobě není možné vazbu nahradit žádným z těchto institutů. Soud odvolací se následně s právě uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
17. Z výše uvedeného je dle názoru Ústavního soudu patrné, že soudy obou stupňů se otázkou dalšího trvání vazby stěžovatele, jakož i otázkou možného nahrazení vazby některým z navržených alternativních prostředků, zabývaly, přičemž svá rozhodnutí též dostatečným způsobem odůvodnily, když z těchto rozhodnutí jsou seznatelné důvody, které soudy vedly k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, a to přesto, že odůvodnění předmětných rozhodnutí je - pokud jde o hodnocení konkrétních okolností odůvodňujících nutnost dalšího trvání vazebního stíhání stěžovatele a nemožnosti přijetí nabízených záruk - poměrně stručné. Z ústavněprávního hlediska tedy Ústavní soud nemá, co by soudům v této souvislosti (i přes naznačenou stručnost odůvodnění předmětných rozhodnutí) vytkl.
18. Na právě uvedeném není způsobilé nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že v řízení nebyla prokázána důvodná obava z toho, že by uprchl nebo se skrýval, když právě naopak byly soudu poskytnuty záruky o tom, že se nebude trestnímu stíhání vyhýbat (písemný slib stěžovatele a nabídka převzetí záruky za další chování stěžovatele učiněná jeho otcem). To proto, že jak již bylo výše uvedeno, tyto záruky soudy vyhodnotily (s přihlédnutím k osobě stěžovatele a charakteru trestné činnosti, z jejíhož spáchání je stěžovatel obviněn) jako nedostatečné. Tato námitka proto nepředstavuje nic jiného, než pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem hodnotící a rozhodovací činnosti obecných soudů týkající se vazebního řízení, do níž však Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
19. Důvodnou Ústavní soud neshledal konečně ani námitku, dle níž soudy při svém rozhodování o dalším trvání vazby stěžovatele postupovaly v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014, když nezohlednily, že otec stěžovatele stěžovateli zajistil bydlení i práci, a tudíž soudům bylo známo, kde by se stěžovatel po propuštění z vazby převážně zdržoval. To proto, že důvodem, který soudy vedl k závěru o nutnosti dalšího trvání vazby stěžovatele, nebyla skutečnost, že by vazebně stíhaným stěžovatelem uváděné místo trvalého bydliště bylo fakticky neobyvatelné a stěžovatel by se v tomto místě trvale nezdržoval, jako tomu bylo ve věci, v níž Ústavní soud rozhodl předmětným nálezem, a to přesto, že skutečnost, že se nynější stěžovatel po dlouhé období před svým zadržením nezdržoval v místě svého bydliště, byla jednou ze skutečností, na kterou bylo poukazováno státní zástupkyní v návrhu na rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. Důvodem, pro který bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, však byly skutečnosti jiné, s otázkou místa pobytu stěžovatele po jeho případném propuštění z vazby nikterak nesouvisející, a sice skutečnost, že stěžovatel nadměrně požívá alkohol, je bez rodinného zázemí a je recidivistou. Odkaz stěžovatele na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 proto není případný.
V.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu