ECLI:CZ:US:2015:1.US.2874.15.1
sp. zn. I. ÚS 2874/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele ATC Rudník, s.r.o., se sídlem Rudník 313, IČ: 465 08 619, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti výrokům č. I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 146/2015-87 ze dne 2. 6. 2015 (nesprávně soudem datováno rokem 2014), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 22. 9. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím státního orgánu dle čl. 6 odst. 3 Listiny a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel svou žalobou domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout zahájením a vedením dvou správních řízení, která byla proti stěžovateli zahájena na základě oznámení Finančního úřadu ve Vrchlabí ze dne 14. 10. 2009, jejichž předmětem mělo být údajné porušení povinností stěžovatele dle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v roce 2006 a v roce 2007. Ani v jednom z těchto řízení nedošlo k tomu, že by byl stěžovatel pravomocně shledán vinným ze spáchání nějakého správního deliktu, nepravomocná rozhodnutí Finančního úřadu ve Vrchlabí o uložení pokuty pak byla nadřízeným orgánem zrušena a následně obě správní řízení z důvodu uplynutí zákonné lhůty zastavena. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 65 C 205/2012-53 ze dne 2. 10. 2014 byla výrokem č. I. žalované České republice - Ministerstvu financí ČR (vedlejší účastník č. 1) uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 13.975 Kč spolu s příslušenstvím a výrokem č. II povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Na základě podaného odvolání žalované proti výrokům č. I. a II. citovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu. 1 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 35 Co 146/2015-87 ze dne 2. 6. 2015 výrokem I. tak, že oba výroky rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, a ve výroku II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že nikdy zákon o účetnictví způsobem, který mu byl ze strany správního orgánu kladen za vinu, neporušil a porušení zákona o účetnictví mu nebylo nikdy ani prokázáno. Pokud by řízení o správních deliktech nebyla zahajována, stěžovatel by nikdy nemusel náklady na své právní zastoupení vynakládat. Je proto spravedlivé, aby za situace, kdy řízení není skončeno odsouzením stěžovatele, mu byla poskytnuta spravedlivá náhrada těchto nákladů. V daném případě k žádnému obstrukčnímu či jinému obdobnému jednání na straně stěžovatele v průběhu správních řízení nikdy nedošlo a toto ostatně nebylo ani tvrzeno. Odškodnit stěžovateli náklady na právní zastoupení vynaložené v předmětných správních řízeních by tedy bylo zcela v souladu s článkem 36 odst. 3 Listiny, jakož i v souladu se závěry stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3005/14 z 5. 5. 2015.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3005/14 z 5. 5. 2015, jímž byla zrušena rozhodnutí obecných soudů, které nepřiznaly nárok na náhradu škody proti státu v situaci, kdy byla soudem zrušena správní rozhodnutí, jimiž byl jednotlivec uznán správními úřady vinným ze spáchání přestupku proti silničnímu provozu, a správní orgán následně řízení o přestupku zastavil, protože od jeho spáchání uplynul jeden rok. Ústavní soud své citované rozhodnutí odůvodnil tak, že pokud se správní orgány v přestupkovém řízení dopustily správním soudem konstatovaných procesních pochybení v intenzitě, která "mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé" [§76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního], a proto bylo správní rozhodnutí soudem zrušeno, pak je v určitých konkrétních okolnostech namístě přiznat takto poškozené osobě náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vedle toho v citovaném rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že to neznamená, že by každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by například pro uplynutí prekluzní lhůty pro projednání správního deliktu nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za "nesprávný úřední postup", resp. "nezákonné rozhodnutí", zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. K tomu je třeba dodat, že v daňových řízeních je situace ještě jiná. Stát je povinen i oprávněn provádět kontrolu dodržování daňových povinností a povinností podle zákona o účetnictví daňovými poplatníky, a proto není možno konstatovat, že každá kontrola, provedená finančním úřadem musí vyvrcholit vydáním dodatečného daňového výměru či uložením nějaké finanční sankce. Nad to byla správní řízení v nyní posuzované věci zastavena bez jakékoli ingerence soudu pouze z důvodů plynutí času, nebylo tedy nikdy vydáno pravomocné rozhodnutí, kterým by byla konstatována stěžovatelova vina a které by bylo následně zrušeno soudem. Stěžovatel tedy nevyužil právního zastoupení za účelem podání správní žaloby, ale pouze ve správním řízení. Ústavní soud tudíž neshledal, že by se naplnily okolnosti definované v citovaném nálezu Ústavního soudu, a proto neshledal, že by napadená rozhodnutí mohla být rozporná s jeho judikaturou či s ústavním pořádkem.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu