ECLI:CZ:US:2015:1.US.2911.15.1
sp. zn. I. ÚS 2911/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Zdeňka Hromádky, Rašínova 522, 760 01 Zlín, zastoupeného Mgr. Michalem Chmelařem, advokátem se sídlem Rašínova 522, 760 01 Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 22/2015-29 ze dne 29. 7. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 A 31/2011-45 ze dne 18. 12. 2014 a rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. O-343896/70485/2009/ÚPV ze dne 2. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byla rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (dále také jen "Úřad") ze dne 18. 11. 2009 zamítnuta stěžovatelova přihláška slovní ochranné známky ve znění "iadvokat" s odůvodněním, že přihlašované označení nepůsobí svým vnějším dojmem jako ochranná známka, určená k individualizaci určitých služeb co do jejich původu. Přihlašované označení proto podle Úřadu průmyslového vlastnictví není schopno samo o sobě naplnit základní funkci ochranné známky. Stěžovatel podal rozklad, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím předseda Úřadu průmyslového vlastnictví zamítl. Jak uvedl, u slovního označení "iadvokat" nebude průměrný spotřebitel schopen určit původ přihlášených služeb (zařazených do tříd 35 a 41 dle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb), neboť jej nebude vůbec vnímat jako ochrannou známku. Předmětné označení tak dle jeho názoru nemůže plnit rozlišovací funkci ochranné známky, pročež by jeho zápis do rejstříku ochranných známek byl v rozporu s ustanovením §4 písm. a) zákona o ochranných známkách. Předseda Úřadu také vysvětlil, proč podle jeho mínění není významné, že v minulosti byla zapsána známka "e-arbiter".
Proti uvedenému rozhodnutí se stěžovatel bránil správní žalobou, kterou Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Podle městského soudu přihlašované označení neodlišuje služby stěžovatele od služeb, které mají jiný obchodní původ. Relevantní veřejnost by proto dotčené označení údajně vnímala jako údaj poskytující informace ohledně povahy služeb, které označuje, nikoli jako údaj o jejich původu.
Kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Kasační soud se ztotožnil s argumentací městského soudu a dodal, že průměrní spotřebitelé budou přihlašované označení vnímat jako označení právních (advokátních) a souvisejících služeb poskytovaných prostřednictvím internetu. Při přečtení označení "iadvokat" se tedy průměrnému spotřebiteli nevybaví konkrétní poskytovatel služeb, ale pouze to, že se jedná o poskytování těchto služeb advokátem prostřednictvím internetu. Označení není způsobilé rozlišit, o jakého konkrétního advokáta se jedná, a to za situace, kdy advokáti přihlašované služby běžně poskytují. K námitce stran předchozího zápisu ochranné známky "e-arbiter" Nejvyšší správní soud zdůraznil, že každé přihlašované označení je nutno posuzovat vždy přísně individuálně, přičemž významný vliv mohou mít i drobné rozdíly. Zápis konkrétních označení do rejstříku ochranných známek proto zpravidla nezakládá legitimní očekávání. V projednávané věci pak Nejvyšší správní soud poukázal na odlišnosti spočívající v užším významu slova "advokát" oproti slovu "arbiter" a na fakt, že označení "e-arbiter" je tvořeno dvěma specifickými znaky oproti jednomu specifickému znaku u označení "iadvokat".
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že v rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví schází popis správní úvahy, z níž by bylo možné jednoznačně dovodit vyjádřený závěr, že předmětné označení nebude způsobilé odlišit služby stěžovatele. Závěry předsedy Úřadu stěžovatel považuje za subjektivní, přičemž Nejvyšší správní soud na vady odůvodnění nijak nereaguje, resp. se snaží chybějící argumentaci nahradit úvahami vlastními, čímž však opomíjí nedostatek odůvodnění předchozích rozhodnutí.
Stěžovatel také opět poukazuje na to, že v minulosti byla zapsána ochranná známka "e-arbiter", a to na základě prokázání získané rozlišovací způsobilosti. Stěžovatel se domnívá, že mu vzniklo legitimní očekávání, že bude zapsáno označení "iadvokat", na čemž podle jeho názoru nic nemění ani Nejvyšším správním soudem tvrzené odlišnosti mezi uvedenými označeními, neboť prakticky jediný rozdíl spočívá v pomlčce, která má být nejméně významným znakem a z hlediska posouzení zápisné způsobilosti označení jako ochranné známky je údajně prakticky bez významu.
Stěžovatel dále namítá, že přihlašované označení Úřad průmyslového vlastnictví zveřejnil dne 12. 10. 2005 v příslušném věstníku, načež po několika letech došlo k překvapivému obratu, který údajně nebyl uspokojivě odůvodněn. V poslední části ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje, proč jím přihlašované označení splňuje požadavky stanovené v zákoně o ochranných známkách.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavnímu soudu tudíž ani nepřísluší hodnotit, nakolik jednotlivá označení naplňují požadavky kladené zákonem o ochranných známkách, neboť posouzení této otázky náleží správním orgánům a soudům v rámci správního soudnictví. Z pohledu Ústavního soudu je významné zejména to, zda jsou jejich rozhodnutí řádně odůvodněna. V projednávané věci tomu tak bezpochyby je.
Ústavní soud se předně neztotožňuje se stěžovatelovým tvrzením, že důvody zamítnutí jeho žádosti nebyly řádně popsány. Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví uvedl, že předmětné označení není způsobilé odlišit služby pocházející od různých subjektů, přičemž poukázal na běžný význam slova "advokát" a předpony "i", jakož i na jejich možné chápání ve vztahu k přihlášeným službám (viz str. 10 a násl. napadeného rozhodnutí). Podobně městský soud uvedl, že spojení tvořené běžnými prvky "i" a "advokat" není nezvyklé ani nemá vlastní význam, který by ve vnímání dotčené veřejnosti odlišil služby stěžovatele od služeb jiného původu. Jinými slovy, relevantní veřejnost by takovou ochrannou známku dle městského soudu vnímala pouze tak, že poskytuje informace ohledně povahy služeb (viz str. 8 a násl. napadeného rozsudku městského soudu).
K této otázce se podrobně vyjádřil i Nejvyšší správní soud (srov. body 35 a násl.), což ostatně připouští i sám stěžovatel, který Nejvyššímu správnímu soudu v tomto směru vyčítá, že se snažil chybějící úvahy a argumentaci nahradit. Ústavní soud však neshledává důvod, proč by Nejvyšší správní soud nemohl v reakci na námitky uplatněné v kasační stížnosti argumentačně posílit dle svého názoru správné správní rozhodnutí (resp. rozhodnutí soudu prvního stupně). Nelze ostatně tvrdit, že by Nejvyšší správní soud odůvodnění správních orgánů a městského soudu zcela suploval, nýbrž je jen doplnil a vysvětlil, proč jsou závěry v nich učiněné správné. Ústavní soud navíc dodává, že řízení před obecnými soudy obvykle hodnotí jako celek, a pokud případné pochybení jednoho soudu napraví soud vyšší instance, není bez dalšího dán důvod ke kasačnímu zásahu.
Ústavní soud nesouhlasí ani s argumentem, že by postupem správních orgánů a soudů došlo k porušení stěžovatelova legitimního očekávání. Tak především, stěžovatel uvedl pouze jedno podle jeho názoru obdobné označení, které bylo jako ochranná známka zapsáno. Ojedinělý případ však jen stěží může založit správní praxi, na základě které by stěžovatel mohl očekávat pro něj příznivý postup v projednávané věci. To platí tím spíše v oblasti ochranných známek, kde jak již uvedl Nejvyšší správní soud, je každý případ nutno posuzovat individuálně a s ohledem i na drobné rozdíly mezi jednotlivými označeními. Nelze přitom přehlížet, že tyto rozdíly, byť nikoli výrazné, mezi označeními "iadvokat" a "e-arbiter" skutečně existují, jak je blíže popsal Nejvyšší správní soud.
Pokud stěžovatel namítá, že rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví bylo překvapivé, neboť přihlašované označení Úřad dne 12. 10. 2015 zveřejnil ve věstníku, Ústavní soud poznamenává, že zveřejnění přihlášky zákon předpovídá (viz §22 a násl. zákona o ochranných známkách) s tím, že se k přihlášce následně mohou podávat připomínky a námitky (které v projednávané věci podány byly). Řízení o přihlášce ochranné známky je ukončeno až zápisem ochranné známky do rejstříku (či případně zamítnutím přihlášky), rozhodnutí správního orgánu učiněné po zveřejnění přihlášky proto v žádném případě nemohlo být překvapivé, zvláště pak když stěžovatel dostal příležitost na odlišný názor Úřadu průmyslového vlastnictví reagovat.
Konečně, pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel argumentuje, proč přihlašované označení splňuje podmínky pro zápis do rejstříku ochranných známek, odkazuje Ústavní soud plně na odůvodnění Nejvyššího správního soudu, který se touto otázkou řádně zabýval a jehož rozhodnutí Ústavní soud považuje za logické a přiléhavé.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu