ECLI:CZ:US:2015:1.US.2921.15.1
sp. zn. I. ÚS 2921/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Občanské sdružení za ochranu přírody a krajiny, ochranu životního prostředí volně žijící zvěře a myslivosti bez pytláctví, o.s., IČ: 22850139, se sídlem Hvožďany 72, Bechyně, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem Vodňanského 538/4, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2015 č. j. 2 As 30/2015-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 28. 9. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se odvolal i na porušení čl. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel se správní žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic č. j. OREG 6143/2012/vano, č. spis. OREG/4968/2012/vano ze dne 22. 3. 2012, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Bechyně, odboru výstavby a životního prostředí, sp. zn. BE-07626/2011/VaZP/Šv, č. j. BE-09703/2011 ze dne 14. 12. 2011, o umístění stavby "Bioplynová stanice Hvožďany 600 kW" na pozemcích parc. č. X1, X2, X3, X4 a X5 v k. ú. Hvožďany u Bechyně. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 10 A 43/2012-49 ze dne 20. 8. 2012 výše uvedená rozhodnutí správních orgánů zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozhodnutí správních orgánů byla skutečnost, že bioplynová stanice je podle platného územního plánu obce Bechyně nepřípustná. Tento rozsudek krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 As 144/2012-53 ze dne 29. 11. 2012 na základě kasační stížnosti stavebníka předmětné stavby. Krajský soud následně žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem č. j. 10 A 43/2012-166 ze dne 14. 1. 2015. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 30/2015-38 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele.
3. Podle napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu mohl stěžovatel účinně namítat pouze takové porušení svých práv, které by mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odkázal se na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 26/2011-175 ze dne 22. 7. 2011, podle nějž "(j)e-li občanské sdružení odvozující své účastenství ve správním řízení z ust. §70 zákona o ochraně přírody a krajiny žalobcem, musí tvrdit zkrácení na svých procesních právech v předchozím správním řízení a toto tvrzené zkrácení musí být takového charakteru, že v jeho důsledku mohlo dojít k vydání nezákonného rozhodnutí." Ve vztahu k námitkám uplatněným v žalobě tak bylo záhodno nejprve posoudit, zda byl vůbec stěžovatel oprávněn k podání žaloby. Tuto otázku posoudil krajský soud shodně se závěry Nejvyššího správního soudu. Protože v daném správním řízení šlo o umístění bioplynové stanice na okraji obce, v oblasti, kde by mohlo dojít k zásahu do zájmů, k jejichž ochraně je stěžovatel oprávněn, pak nelze pochybovat o tom, že stěžovateli svědčila účast ve správním řízení i aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí o umístění stavby. Podmínkou úspěšnosti žaloby stěžovatele bylo současné splnění dvou podmínek. Dle první z nich muselo být rozhodnutí žalovaného nezákonné, tedy stavba musela být umístěna v rozporu s územním plánem. Podle druhé podmínky musela tato nezákonnost zasahovat do práv stěžovatele. Krajský soud se prvně zabýval splněním druhé podmínky. Podle jeho závěru stěžovatel nenamítal konkrétní zásah do zájmů chráněných zákonem o ochrany přírody a krajiny, ke kterému by mělo v důsledku umístění bioplynové stanice dojít. Z vyjádření a rozhodnutí orgánů ochrany životního prostředí pak takový zásah není patrný. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu tedy v dané věci není stěžovatel oprávněn namítat rozpor umísťované stavby s územním plánem bez dalšího, ale pouze v rozsahu, ve kterém se týká přírody a krajiny. Krajský soud se tak nezabýval tím, zda umístění předmětné bioplynové stanice povede k emitování jakýchkoliv znečišťujících látek do ovzduší, ale správně se omezil na posouzení, zda emitovanými látkami budou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Závěry krajského soudu nejsou v rozporu s námitkou stěžovatele, která poukazuje na to, že bioplynová stanice je fakticky zdrojem znečištění ovzduší. Stěžovatel však ani v tomto bodě žádným relevantním způsobem nezpochybňuje závěry krajského soudu, že toto znečištění nebude mít žádný významný vliv na zájmy, které stěžovatel chrání. Námitky poukazující na absenci dobré víry stavebníka nemohou být důvodné, neboť touto otázkou se měl krajský soud v souladu s pokyny Nejvyššího správního zabývat teprve tehdy, dospěje-li k závěru, že obě výše uvedené podmínky nezákonnosti rozhodnutí žalovaného správního úřadu byly splněny.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že zásadní význam v posuzované věci má skutečnost, že předmětná bioplynová stanice je v rozporu s platným územním plánem Města Bechyně. Plánovaná bioplynová stanice má nejenže navazovat přímo na současný zemědělský areál a přímo souviset se současnou zemědělskou činností stavebníka (včetně živočišné zemědělské výroby), ale zcela nepochybně je doslova "učebnicovým příkladem" zdroje, který vede k emitování znečišťujících látek do ovzduší. Územní plán obce pak mimo jiné zakazuje na dotčeném území umisťovat zařízení, která vedou k emitování znečišťujících látek do ovzduší, zejména těkavých organických látek a pachových látek. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že na dotčených pozemcích nelze povolit žádnou stavbu, která emituje do ovzduší byť zcela zanedbatelné (tedy i výrazně nižší, než je např. zákonem stanovený limit) množství znečišťujících látek, natož pak bioplynovou stanici, která je definována jako velký stacionární zdroj znečišťování ovzduší. Dle stěžovatele nemůže však obstát ani závěr Nejvyššího správního soudu, že nezákonné rozhodnutí správního orgánu nebylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele. Jestliže stěžovatel hájí zájmy ochrany přírody a krajiny a bioplynová stanice při svém provozu emituje do ovzduší znečišťující látky, pak nezákonné rozhodnutí správního orgánu je způsobilé zasáhnout do jeho práv. V daném konkrétním případě je totiž zcela nerozhodné, zda bude bioplynová stanice podlimitním zdrojem znečištění ovzduší či že by bioplynová stanice měla mít pouze méně významný negativní vliv na životní prostředí a veřejné zdraví, neboť platný územní plán jako nepřípustný považuje jakýkoli takový zdroj (tedy i podlimitní).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Ústavní soud neshledal porušení závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 59/14 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015 sp zn. IV. ÚS 3572/14, neboť v této věci nebyla soudy zpochybněna aktivní legitimace stěžovatele a jeho argumenty byly projednány.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu