ECLI:CZ:US:2015:1.US.2956.15.1
sp. zn. I. ÚS 2956/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 7. 2015 č. j. 7 Tdo 682/2015-29, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 1. 10. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 7 T 1/2014, byl stěžovatel uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že ve dvou dopisech doručených do datové schránky soudní exekutorky, vyhrožoval tak, že v dopise datovaném 13. 8. 2013, který zaslal ze své datové schránky do datové schránky poškozené, mimo jiné uvedl: "Že já tě nepodřízl jako sviňku hned", dále větou: " O jedno oko přijdeš, jak jsem slíbil. ", dále: " Uříznu ti k tomu oku jedno ucho. ", dále: " Uříznu ti bradavku a poté zbytek prsou. Buď si jistá, že ten nůž bude akorát tupý, aby působil více bolesti. ", a dále v dopise doručeném poškozené uvedl, že pokud učiní některá ze státních složek vůči němu represi kvůli otevřenému dopisu, který jí zaslal, tak ji navíc čeká obřízka a po obřízce jí vyřízne dělohu z těla, pokud poškozená neukončí exekuci, která je proti němu vedena na základě usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 8. 2009 pod č. j. 22 Nc 2712/2009-7 a dále tímto způsobem poškozenou soudní exekutorku nutil, aby mu odblokovala jeho účet a na tento účet převedla částku ve výši 25 milionů korun, kterou nárokuje jako součet ušlé mzdy a exekucí zajištěných finančních prostředků. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem. Dále mu bylo uloženo omezení spočívající vtom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakýchkoliv kontaktů, včetně kontaktu prostřednictvím elektronických médií s poškozenou a jejími rodinnými příslušníky. Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto a napadeným usnesením Nejvyššího soudu jeho dovolání odmítnuto.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že ve svém dovolání v prvé řadě namítal, že odvolací soud jednak své rozhodnutí řádně neodůvodnil a jednak se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Stěžovatel tak dospěl k závěru, že odvolací a následně i dovolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces. Zásah do svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že jeho dovolání nebylo projednáno ve veřejném zasedání a že odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání tak bylo pro stěžovatele překvapivé. Dále stěžovatel uvádí, že znakem skutkové podstaty uvedeného přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu je určitá pohnutka pachatele, která musí být v jednání přítomna. Hlavním cílem jeho jednání bylo zveřejnění jeho aktivního boje proti postupu soudních exekutorů, přičemž samotné zveřejnění a prvotní postup stěžovatele zcela naplnil jeho pohnutku, a proto není důvod podobným způsob jakkoli znovu exekutory oslovovat. Stěžovatel upozornil, že nikdy neměl v úmyslu jednání, které ve svých přípisech popsal dokonat a komukoli tak způsobit škodlivý následek, v konečně podobě byl škodlivý následek způsoben stěžovateli, neboť byl vystaven podmínkám trestního řízení a postupu orgánům činných v trestním řízení. Stěžovatel byl dále odsouzen za to, že pod pohrůžkou násilí po poškozené soudní exekutorce požadoval částku 25 milionů korun, v čemž byl spatřován popsaný zločin vydírání. Ohledně tohoto skutku stěžovatel uvádí, že cílem bylo pouze upozornit na problematiku exekucí a že souvisel s jeho podáními, které činil u soudů. Pokud byl stěžovatel shledán duševně zdravým, lze si obtížně představit, že by svůj požadavek na zaplacení dané částky myslel vážně. Ve věci návrhu zrušení zákona stěžovatel odkazuje na svůj právní rozbor exekučního řádu a svá vyjádření v podání, které Ústavnímu soudu vede pod sp. zn. Pl. ÚS 54/13.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení napadeného zákona pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu