ECLI:CZ:US:2015:1.US.2968.15.1
sp. zn. I. ÚS 2968/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Bernarda Pospěcha, zastoupeného Mgr. Janou Glogarovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Masná 1324/1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2015 č. j. Ncd 20/2015-351, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 2. 10. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel podal u Okresního soudu v Opavě žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2012 č. j. 11 Co 310/2012-147. V rámci jednání nařízeného soudem prvního stupně, tj. Okresním soudem v Opavě, dne 15. 6. 2015 navrhl přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř. mimo působnost Krajského soudu v Ostravě, a to k Okresnímu soudu Brno-venkov. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto tak, že věc vedená u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 361/2008 se nepřikazuje Okresnímu soudu Brno-venkov. V tomto svém rozhodnutí vrchní soud vysvětlil, že ani stěžovatelovo podezření, že došlo k trestnému činu, ani tvrzení, že o věci nemůže rozhodovat tentýž soud, který rozhodoval ve věci původně, nejsou důvodem pro delegování věci. Ostatně ani žalobkyně s návrhem na přikázání věci nesouhlasila.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v případě, kdy by žalobu pro zmatečnost rozhodoval stejný soud jako soud, který rozhodoval ve věci samé v prvním stupni, ač je takovýto postup stanoven zákonem, nebylo by možno spolehnout se bez jakýchkoli pochybností na objektivní a nestranný postup při posouzení celé záležitosti. Stěžovatel se již od roku 2005 domáhá svých práv ve věci, kdy mu bylo rozhodnutím Okresního soudu v Opavě zrušeno věcné břemeno doživotního užívání a bydlení v rodinném domě, a to za situace, kdy důvody zrušení tohoto věcného břemene nebyly dle stěžovatele dány, ovšem přístupem soudu mu byla odepřena možnost provést všechny relevantní důkazy ve věci.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu