ECLI:CZ:US:2015:1.US.2984.15.1
sp. zn. I. ÚS 2984/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Honzíka, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem Domažlice, nám. Míru 143, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 7 As 52/2015-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.
2. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2015 č. j. 7 As 52/2015-32 zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015 č. j. 11 Ad 11/2012-25, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 4. 5. 2012 č. j. 8050-5/2012-900000-302. Předmětným správním aktem došlo k zamítnutí odvolání stěžovatele a potvrzení rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 22. 12. 2011 č. j. 21567/2011-170100-11 o propuštění ze služebního poměru, které navazovalo na rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti stěžovateli.
3. Rozsudky správních soudů se zakládaly na právním závěru, že rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru není nezákonným aktem, neboť rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti stěžovateli (které bylo podkladem propuštění ze služebního poměru) není spojeno s odkladem vykonatelnosti pro podání správní žaloby. Soudy vyšly z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2012 č. j. 4 Ads 176/2011-129, že vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §74 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), znamená možnost toto rozhodnutí nucenou formou vykonat, tj. vymoci rozhodnutím uloženou povinnost formou exekuce. Od rozhodnutí, která jsou vykonatelná, je nutno odlišovat rozhodnutí, která vyvolávají jiné právní účinky podle §74 odst. 3 správního řádu, která znak vykonatelnosti pojmově nevykazují.
4. Nejvyšší správní soud mimoto konstatoval, že přezkum vykonatelnosti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti stěžovateli je nadbytečný, neboť případný odklad vykonatelnosti rozhodnutí nemá význam pro vydání správního rozhodnutí, které na předmětný správní akt obsahově navazuje. Rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru byl služební orgán povinen vydat z titulu §42 odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), bez ohledu na to, zda bylo rozhodnutí o uložení kázeňského trestu v době vydání navazujícího rozhodnutí vykonatelné, nebo nikoliv. Ustanovení §196 odst. 2 zákona o služebním poměru upravuje toliko odklad vykonatelnosti v podobě vymahatelnosti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Rozhodnutí o odnětí služební hodnosti není možno spojovat s vykonatelností, avšak pouze s jinými právními účinky.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno odkladem vykonatelnosti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti do nabytí právní moci rozsudku soudu o správní žalobě a nezákonností rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Tyto otázky byly podle názoru stěžovatele posouzeny obecnými soudy nesprávně.
6. Stěžovatel namítal, že v rámci výkladu a aplikace §196 odst. 2 zákona o služebním poměru bylo nutno použít i ustanovení §74 odst. 3 správního řádu, podle kterého právní normy o vykonatelnosti platí obdobně i pro jiné právní účinky rozhodnutí. U rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti se proto odkládá účinnost do právní moci rozhodnutí soudu ve věci správní žaloby. Do doby právní moci soudního rozsudku tedy nebylo možno na stěžovatele hledět jako na osobu, které byla odňata služební hodnost, a nebyl tak dán zákonný důvod pro propuštění ze služebního poměru.
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda postupem v řízení nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
9. Pochybení obecných (správních) soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Právní závěry o nenastoupení odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti do nabytí právní moci rozsudku soudu o správní žalobě a o zákonnosti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nevybočují z ústavních kautel. Soudy řádně vyložily, proč nevyhodnotily žalobu proti rozhodnutí správního orgánu o propuštění stěžovatele ze služebního poměru jako důvodnou. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
10. Výklad práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu.
11. Ústavní soud je mimoto nucen podotknout, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před Nejvyšším správním soudem a s nimiž se kasační soud dostatečně a ústavně konformně vypořádal, neboť v odůvodnění zamítavého rozsudku řádně posoudil stěžovatelovy námitky s odkazem na dosavadní judikatorní názor na vyslovené právní otázky.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizoval s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasil s právním posouzením odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti do nabytí právní moci rozsudku soudu o správní žalobě a otázky zákonnosti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, a uvedl vlastní právní názor, který považoval za správný. V ústavní stížnosti ovšem nebyly vzneseny námitky, kterými by stěžovatel mohl zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozsudků správních soudů. Ústavní soud současně dodává, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015 č. j. 9 Af 5/2012-71 byla žaloba proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 5. 12. 2011 č. j. 28788-9/2011-900000-302, kterým bylo aprobováno rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 29. 7. 2011 č. j. 5334-16/2011-170100-11 o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti stěžovateli, zamítnuta.
13. Lze konstatovat, že obecné (správní) soudy postupovaly v řešené věci ústavně souladně. Vzhledem k odůvodnění soudních rozhodnutí nedošlo ani k porušení principů spravedlivého procesu.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu