ECLI:CZ:US:2015:1.US.2991.15.1
sp. zn. I. ÚS 2991/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky K. R., zastoupené Mgr. Veronikou Altnerovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Pod Beránkou 2469/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2015 č. j. 6 Tdo 600/2015-114, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015 č. j. 12To 112/2014-2212 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 4T 9/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a namítá porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen "Úmluva"). Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1, čl. 5, čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 4 T 9/2013, byla stěžovatelka s další obviněnou uznána vinnou zločinem lichvy ve spolupachatelství a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let a dále byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000 Kč (200 denních sazeb po 5.000 Kč), za současného uložení náhradního trestu odnětí svobody pro případ neuhrazení peněžité sankce v trvání patnácti měsíců. Dále jí byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradily škodu způsobenou trestným činem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování finančních a poradenských služeb v oblasti financování a realit ve výměře pěti let. Rovněž bylo všem třem obviněným uloženo uhradit poškozeným část náhrady škody (poškození byli ve zbylé části odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních). Trestné jednání obviněných spočívalo v tom, že ve vzájemné dohodě a s předem stanovenými rolemi využily stavu finanční tísně poškozených, jejich nezkušenosti v oblasti stanovení cen a prodeje nemovitostí a pod záminkou pomoci při zaplacení exekučně vymáhaných částek, přiměly poškozené k uzavření nevýhodných kupních smluv na nemovitosti, přičemž tímto jednáním získaly pro sebe prospěch velkého rozsahu.
3. Nejvyšší soud k námitkám stěžovatelky a dalších obviněných ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Dále pak uvedl, že z argumentace obviněných v rámci dovolání vyplývá, že soudům vytýkají jak nedostatky v provedeném dokazování (např. neprovedení předložených důkazních návrhů), tak nedostatky v hodnocení důkazů (zejména metodické chyby v provedených znaleckých posudcích). Podstatou veškeré argumentace je tedy tvrzení obviněných, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by se dopustily jednání, pro které byly odsouzeny. Soud druhého stupně se ve svém rozsudku podrobně zabývá námitkami obviněných k závěrům znaleckých posudků, přičemž logicky rozvádí své úvahy k důkazům, na základě kterých považuje jednotlivé námitky obviněných uplatněné v odvolání za neopodstatněné. Ze závěrů znaleckých posudků přitom vyplývá, což stvrdili rovněž znalci při osobním výslechu u hlavního líčení, že do obvyklé ceny nemovitostí se nepromítají právní vady předmětné nemovitosti. Ve vztahu k určení znaku objektivní stránky trestného činu lichvy, tedy hodnoty věci k posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění, vychází se právě z ceny obvyklé, tedy ceny, za kterou se daná věc v době a místě činu obvykle prodává, jejíž součástí však nejsou právní vady předmětné věci, tedy ani její zatížení exekucemi. Obzvláště výstižně pak Vrchní soud v Praze zdůraznil, a Nejvyšší soud se s tím plně ztotožnil, že ačkoliv nemovitost zatížená exekucí je skutečně na běžném trhu hůře prodejná, je třeba si uvědomit, že činnost obviněných byla zacílena na oddlužení takovéto nemovitosti. Proto fakt, že na dotčených nemovitostech vázly právní vady, představoval pro obviněné pozitivní motivaci k realizaci trestné činnosti. Stejně tak se oba nižší soudy vypořádaly s námitkami stran absence prokázání tísně a lehkomyslnosti poškozených, jakož i existencí subjektivní stránky trestného činu a otázkou spolupachatelství. Podle Nejvyššího soudu oba nižší soudy plně dostály své povinnosti v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Není však povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh procesních stran. Jestliže však tento odmítne provést, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11.2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004). Jelikož ani v tomto ohledu žádný z nižších soudů nepochybil a své závěry v dotčených rozsudcích rozvedly, nelze akceptovat námitku obviněných stran tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze a jen na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh, pakliže jeho odmítnutí přesvědčivě odůvodní.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zásah do svých shora uvedených práv. Obecné soudy neprovedly důkazy požadované stěžovatelkou k prokázání neexistence jejího úmyslu páchat trestnou činnost. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že její vina nebyla bez rozumných pochybností prokázána, a proto byl jejím odsouzením porušen princip presumpce neviny a princip in dubio pro reo. Obecné soudy se jednostranně přikláněly k jediné verzi vysvětlující celou trestní věc a odhlédly od prověřování přinejmenším srovnatelně pravděpodobné a logické verze předkládané obhajobou. Obecné soudy se též nevypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky. Rovněž stěžovatelka poukazuje na chyby v části vyčíslení náhrady škody u jedné z nemovitostí a na nesprávné přičtení jednoho skutku, jehož spáchání nebyla účastna. Dále nebyl obecnými soudy dostatečně zohledněn posudek, který předložila stěžovatelka a který tvrdí, že schopnost jejího racionálního myšlení a reálného posuzování je mírně snížena, úroveň její sugestibility se jeví jako výrazně zvýšená, stejně tak úroveň ovlivnitelnosti a manipulovatelnosti jinými osobami se jeví jako podstatně zvýšená. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy zjistily skutkový stav ohledně výše cen obvyklých předmětných nemovitostí a výše škod u jednotlivých skutků takovým způsobem, o němž jsou důvodné pochybnosti a své závěry učinily v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními co do naplnění skutkové podstaty trestného čin lichvy a co do znaku zavinění.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Stěžovatelka používá stejné argumenty, které již uplatnila před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu