ECLI:CZ:US:2015:1.US.3.15.1
sp. zn. I. ÚS 3/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele A. P. A., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2014 č. j. Nt 414/2014-38 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 14 To 149/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy, právo na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále namítal porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 414/2014 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2014 č. j. Nt 414/2014-38 byl stěžovatel vzat do předběžné vazby, neboť hrozí obava, že v případě propuštění na svobodu by mohl mařit vydávací řízení, mohl by se skrývat, aby se vyhnul vydání k trestnímu stíhání do USA. Stěžovatel byl žádán k vydání do Spojených států amerických k trestnímu stíhání pro trestný čin uplácení veřejného činitele v rozporu s hlavou 18 zákoníku Spojených států amerických, §201, na základě předběžného požadavku, odkazujícího na zatýkací rozkaz Okresního soudu pro Východní distrikt státu Kalifornie ze dne 11. září 2014. Proti usnesení o vzetí do předběžné vazby podal stěžovatel stížnost. Vrchní soud v Praze po přezkoumání výroku napadeného usnesení neshledal po věcné nebo právní stránce napadené rozhodnutí vadným, a proto usnesením ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 14 To 149/2014 podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost jako nedůvodnou zamítl.
3. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že byl v extradičním řízení vzat do předběžné vydávací vazby na základě pouhé jedné vágní listiny dožadujícího státu, ve které nebyli uvedeni klíčoví svědci, kteří se měli stát předmětem uplácení a která nebyla doplněna ani v době rozhodování Vrchního soudu v Praze o podané stížnosti. Stěžovatel vyjádřil důvodné obavy, že snahy o jeho vydání do Spojených států amerických jsou pouze účelové, motivované zatím neznámými pohnutkami amerických agentů. Dále stěžovatel namítal, že je bez řádných podkladů držen v lidsky velmi nedůstojných podmínkách a pobyt ve vazbě vnímá jako nehumánní a nátlakový prostředek k tomu, aby se dobrovolně nechal vydat do Spojených států amerických. Vrchnímu soudu v Praze pak stěžovatel vytýkal rychlost v jeho rozhodování, neboť nevyčkal předložení stěžovatelem avizovaných listinných podkladů významných pro posouzení otázky důvodnosti omezení osobní svobody stěžovatele i to, že ač výslovně požádal o uskutečnění osobního slyšení, vyslechnut nebyl. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94 a I. ÚS 573/02 a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž plyne, že soudy jsou povinny vazební slyšení v situacích, jaká nastala u stěžovatele, uskutečnit.
4. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření ve věci rozhodujících soudů.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 20. ledna 2015 plně odkázal na písemné odůvodnění předmětného usnesení tohoto soudu a navrhoval, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta.
6. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 21. ledna 2015 k námitce uváděné v ústavní stížnosti, že při rozhodování o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze nevyčkal, až mu stěžovatel doručí další avizované podklady pro posouzení, zda předběžnou vazbu je možné nahradit některým alternativním opatřením, odkázal na odůvodnění svého usnesení, ze kterého vyplývá, že se při posuzování důvodnosti stížnosti zabýval i otázkou, zda s ohledem na intenzitu vazebního důvodu přichází v úvahu nahrazení vazby některým s těchto opatření a protože tento postup neshledal jako reálný, neměl důvodu protahovat řízení vyčkáváním, zda stěžovatel doručí nějaké další podklady. V argumentaci stěžovatele je podle názoru Vrchního soudu v Praze zásadní rozpor, neboť na jedné straně soudům vyčítá, že je držen po poměrně dlouhou dobu v předběžné vazbě a na druhé straně za pochybení považuje skutečnost, že po podání opravného prostředku a uplynutí lhůty k jeho odůvodnění soud o podané stížnosti rozhodl a nevyčkával, zda stěžovatel v blíže neurčené době nezašle nějaké další podání. O vzetí stěžovatele do předběžné vazby rozhodl Městský soud v Praze dne 3. října 2014 ve vazebním zasedání, ve kterém byl stěžovatel vyslechnut a mohl se vyjádřit jak k návrhu státní zástupkyně na vzetí do předběžné vazby, tak poukázat na vše, co pro rozhodnutí o takovém návrhu považoval za podstatné, stejně jako mohl uplatnit připomínky k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy další. Spis se stížností byl Vrchnímu soudu v Praze předložen dne 30. října 2014 a předseda senátu tohoto soudu dne 3. listopadu 2014 nařídil k projednání stížnosti neveřejné zasedání na den 6. listopadu 2014. Důvod pro jiný postup neshledal nejen proto, že od předchozího vazebního zasedání zdaleka neuplynula lhůta uvedená v §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, ale i vzhledem k tomu, že veškeré výhrady proti citovanému usnesení byly v písemném vyhotovení stížnosti vyjádřeny tak, že s názorem (uvedeným v tomto usnesení) "se však zadržený v žádném případě nemůže ztotožnit, a to z důvodu, že neexistují žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu, že zadržený uprchne. Z dosud zjištěných skutečností, které jsou součástí spisového materiálu, nelze spolehlivě dovodit závěr, že byly zjištěny skutečnosti, které odůvodňují obavu z útěku zadrženého". Ze srovnání této argumentace se závěrečným návrhem obhájkyně nebo stěžovatele ve vazebním zasedání nevyplývá, že by stížnost odkazovala na nové a pro posouzení stížnosti podstatné skutečnosti, které by odůvodňovaly nařízení vazebního zasedání k projednání stížnosti směřující proti usnesení o předběžné vazbě.
7. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukázal rovněž na skutečnost, že předmětem obou ústavní stížností napadených usnesení bylo posouzení otázky důvodu předběžné vazby u stěžovatele v rámci extradičního řízení. Smyslem tohoto rozhodování není řešit otázku viny vyžádané osoby trestným činem, pro který se žádá o její vydání; soud se má zaměřit na zjištění, že existuje důkaz, na jehož podkladě lze učinit závěr o důvodném podezření ze spáchání takového trestného činu. V žádosti dožadujícího státu o předběžné zadržení se na existenci takových důkazů odkazuje a případné splnění tohoto závazku dožadujícím státem lze posoudit z extradiční žádosti a jejích příloh, které byly v mezidobí doručeny. Pokud tedy stěžovatel argumentuje tím, že rozhodnutí o vině nemůže být založeno na výslechu tzv. anonymních svědků, je třeba tuto námitku uplatnit u soudu, který bude meritorně rozhodovat o obžalobě. Stejně tak nelze - navíc již v rozhodování o předběžné vazbě na počátku předběžného šetření - učinit kategorický závěr, že Spojené státy americké jsou státem hromadně porušujícím lidská práva, a z tohoto důvodu nepřichází v úvahu vydání jakékoliv osoby, jak se naznačuje v ústavní stížnosti. Pokud se v ústavní stížnosti namítá, že k propuštění z předběžné vazby by mělo dojít již z toho důvodu, že ještě dne 15. prosince 2014 ve spise Městského státního zastupitelství nebyly k dispozici listiny, splňující požadavky řádné extradiční žádosti, pak tuto výhradu nelze přičítat jako vadu napadeným usnesením, nehledě na to, že stěžovatel přehlíží, že shora citovaná mezinárodní úmluva o vzájemném vydávání stanoví, že žádosti o vydání a další podklady se předávají diplomatickou cestou. Pro posouzení, zda byly předány ve stanovené lhůtě, není rozhodující datum jejich doručení do spisu státního zastupitelství, ale okamžik předání velvyslanectví dožádaného státu v dožadujícím státu. Součástí ústavní stížnosti je i odkaz na podmínky, za nichž je stěžovatel podrobován výkonu předběžné vazby. Je třeba upozornit na to, že soud, rozhodující o vazbě, tyto podmínky svým rozhodnutím neurčuje, neboť vyplývají přímo ze zákona o výkonu vazby a na něj navazujícího prováděcího předpisu v podobě řádu výkonu vazby. Z těchto předpisů také vyplývá, že je to státní zástupce, kterému přísluší operativně reagovat na stížnosti osob na nedodržování jejich práv v průběhu výkonu vazby. Z důvodů shora uvedených proto Vrchní soud v Praze navrhoval, aby Ústavní soud předloženou ústavní stížnost odmítl jako nedůvodnou, případně ji zamítl.
8. Ústavní soud doručil podaná vyjádření stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, který v replice k těmto vyjádřením ze dne 27. ledna 2015 opětovně poukázal na značně neobvyklou rychlost rozhodování Vrchního soudu v Praze a dále uvedl, že argumenty vznesené Vrchním soudem v Praze nepovažuje v kontextu daného případu za přesvědčivé. Současně zdůraznil, že stěžovatel je již téměř čtyři měsíce v předběžné vydávací vazbě a extradiční řízení je z důvodů nepochopitelných průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení stále pouze ve fázi předběžného šetření podle §92 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon č. 104/2013"), přičemž teprve 26. ledna 2015 byl proveden jeho výslech podle §92 odst. 4 tohoto zákona. Za nepřiléhavé považuje i vyjádření Vrchního soudu v Praze k právu stěžovatele být slyšen, a to zejména s ohledem na skutečnost, že nově zvolený obhájce stěžovatele v doplnění stížnosti ze dne 30. října 2014 avizoval další doplnění relevantních skutečností a důkazů. Stěžovatel zopakoval i svá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti, a to že v době rozhodování o stížnosti proti vzetí do předběžné vazby rozhodoval stížnostní soud, aniž by se ve spise nacházela jiná než ona, podle názoru stěžovatele "pochybná" listina, nemající charakter důkazu. Pokud pak byla extradiční žádost a její přílohy v mezidobí doručeny, není z těchto listin fakticky obhajobou stěžovatele ověřitelné, kdy dožadující stát skutečně žádost o vydání vůbec na velvyslanectví České republiky ve Spojených státech amerických doručil. Dále stěžovatel pro úplnost uvedl, byť to zřejmě není v tomto momentu a pro účely tohoto rozhodnutí podstatné, že vůči němu došlo ze strany amerických agentů k řízené provokaci, kdy si američtí agenti zcela vykonstruovali kauzu, do které psychologicky velmi zdatně stěžovatele vmanipulovali.
9. Ústavní soud vycházeje z obsahu připojeného spisového materiálu, odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatelem předložených tvrzení, vyjádření ve věci rozhodujících soudů i z podané repliky, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
11. Ústavní soud připomíná, že smyslem extradičního řízení, a tím spíše jeho dílčího úkonu, spočívajícího v rozhodování o předběžné vazbě, není posuzování viny osoby, o jejíž vydání se jedná. Takovou kompetenci soudu dožádaného státu nesvěřuje ani Smlouva mezi republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců ze dne 2. července 1925 č. 48/1926 Sb., ve znění dodatkových úmluv č. 185/1935 Sb. a č. 8/2010 Sb.m.s. (dále jen "Smlouva o vydávání"), o kterou se opírá žádost Ministerstva spravedlnosti Spojených států amerických ze dne 26. září 2014, jež ve svém čl. XI označuje vazbu jako prozatímní nehledě na to, že v rámci řízení o vydání soud neprovádí a ani nemá možnost provádět důkazy ke zjištění, zda a za jakých okolností se stal skutek uvedený v extradiční žádosti a zda jej spáchala osoba, o jejíž vydání se žádá. Shora citovaná dvoustranná mezinárodní Smlouva o vydávání ve znění "Druhé dodatkové úmluvy" publikované pod č. 8/2010 Sb.m.s. ve svém čl. I pouze vyžaduje, aby byl podán takový důkaz o trestném činu, který podle zákonů platných v místě dopadení postačí, aby ospravedlnil zatčení vyžadované osoby a její dodání k soudu, kdyby tento trestný čin byl spáchán na tomto území.
12. Ústavní soud z obsahu soudního spisu ověřil, že stěžovatel se na základě napadených usnesení nachází od 2. října 2014 v předběžné vazbě podle ustanovení §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. Městský soud v Praze tak rozhodl na základě návrhu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. října 2014 a k žádosti Ministerstva spravedlnosti Spojených států amerických o předběžné zadržení stěžovatele s vyhlídkou na jeho vydání ze dne 26. září 2014. Stěžovatel byl vyslechnut ve vazebním zasedání dne 3. října 2014 v přítomnosti obhájkyně a tlumočnice z jazyka anglického, a byl řádně poučen. Proti rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby stěžovatel podal prostřednictvím své obhájkyně stížnost ze dne 6. října 2014, kterou doplnil dne 27. října 2014 předložením plné moci advokáta JUDr. Tomáše Sokola ze dne 22. října 2014, dále stížnost doplnil podáním ze dne 30. října 2014, ve kterém uvedl, že je ochoten přijmout veškerá omezení, povinnosti a předběžná opatření, která soud určí a současně požádal o osobní slyšení. Vrchní soud v Praze konal neveřejné zasedání dne 6. listopadu 2014 v 8:00 hod., podanou stížnost stěžovatele zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, které skutečnosti vedly k závěru o důvodné obavě z útěku stěžovatele před vydávacím řízením ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 104/2013 Sb. Následně bylo téhož dne v 14:37 hod. doručeno faxovým podáním Vrchnímu soudu v Praze další doplnění stížnosti stěžovatele, a to prostřednictvím zvoleného advokáta, ve kterém bylo mimo jiné avizováno dodatečné předložení písemného slibu stěžovatele v řádu několika dnů. Toto podání pak bylo doplněno řádným písemným podáním dne 10. listopadu 2014.
13. Z obsahu soudního spisu se dále podává, že Vrchní soud v Praze doplnění stížnosti ze dne 6. listopadu 2014 proti usnesení o vzetí do předběžné vazby, včetně k ní připojených záruk za chování, postoupil Městskému soudu v Praze. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. prosince 2014 č. j. Nt 414/2014-141 podaný návrh stěžovatele na nahrazení předběžné vazby přijetím záruk za jeho chování zamítl. Stěžovatel napadl citované usnesení stížností a dále podal návrh na propuštění z předběžné vydávací vazby z důvodu nedodržení povinné lhůty dvou měsíců. Vrchní soud v Praze po provedeném vazebním zasedání, ve kterém byl stěžovatel vyslechnut, podanou stížnost usnesením ze dne 15. ledna 2015 č. j. 14 To 169/2014-210 zamítl.
14. Na čísle listu 155 soudního spisu je založeno sdělení Městského státního zastupitelství v Praze adresované Městskému soudu v Praze ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. KZM 914/2014-110, ve kterém je uvedeno, že extradiční materiály byly doručeny České republice dne 28. listopadu 2014, tedy před uplynutím lhůty stanovené dvoustrannou smlouvou na velvyslanectví České republiky ve Washingtonu a poté byly prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti doručeny na Městské státní zastupitelství v Praze.
15. Ve světle výše uvedeného je zjevné, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud má za to, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, svá rozhodnutí, zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Argumentaci vznesenou stěžovatelem lze považovat za pouhou polemiku s legitimními závěry obecných soudů, která sama o sobě není způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.
16. K námitce stěžovatele, že byl zadržen a vzat do předběžné vazby bez kvalifikované žádost druhé strany, Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že podle relevantních ustanovení čl. XI. Smlouvy o vydávání osoba, jež bude prozatímně vzata do vazby, bude propuštěna na svobodu, nebude-li do dvou měsíců od jejího zatčení v České republice podána diplomatickou cestou řádně doložená žádost o vydání, opatřená písemnými podklady. K zatčení stěžovatele došlo dne 2. října 2014 a je tedy zřejmé, že za situace, kdy extradiční materiály byly na velvyslanectví České republiky ve Washingtonu doručeny dne 28. listopadu 2014, lhůta pro doručení extradiční žádosti byla v daném případě dodržena.
17. Pokud stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze rozhodoval o jeho podané stížnosti rychle, stěžovatele nevyslechl a nevyčkal dodání avizovaných podkladů, nelze oprávněnosti těchto námitek přisvědčit. V době rozhodování Vrchního soudu v Praze od předchozího vazebního zasedání neuplynula lhůta uvedená v ustanovení §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu. Doplnění stížnosti, v němž stěžovatel avizoval dodání písemného slibu stěžovatele, pak bylo doručeno faxovým podáním Vrchnímu soudu v Praze až po konání neveřejného zasedání (č. listu 75 až 79, 86 až 89 a 96 až 99 soudního spisu).
18. K tvrzení stěžovatele, že vůči němu došlo ze strany amerických agentů k řízené provokaci, Ústavní soud připomíná, že smyslem institutu extradičního řízení, a tím spíše jeho dílčího úkonu v rozhodování o předběžné vazbě, je povinnost vyplývající z mezinárodní smlouvy vydat žádanou osobu k trestnímu stíhání, jsou-li splněny její podmínky, a není jím posuzování viny osoby, o jejíž vydání se jedná. V daném případě je Česká republika vázána příslušnými ustanoveními Smlouvy o vydávání, zákonem č. 104/2013 Sb. a trestním řádem, přičemž stěžovatel bude moci své námitky uplatnit v průběhu dalšího řízení proti němu vedenému. Obecné soudy se pak budou muset vypořádat i se stěžovatelem uvedenou argumentací, a to zejména s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 25. června 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01; N 100/30 SbNU 437, in http://nalus.usoud).
19. Za shora uvedených okolností nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v rozhodnutích Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť na posuzovanou věc nedopadají.
20. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
21. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu