ECLI:CZ:US:2015:1.US.3184.15.1
sp. zn. I. ÚS 3184/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015 č. j. 63 T 4/2012-403 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2015 č. j. 12 To 45/2015-4055, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu trestního řízení z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl uznán vinným zločinem podvodu a pokračujícím zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Hlavním důvodem obnovy měla být podle stěžovatele jeho vlastní nová výpověď.
3. Stěžovatel poukazuje na to, že o jeho žádosti o obnovu řízení bylo Vrchním soudem v Praze rozhodováno již podruhé. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. 63T 4/2012 byla totiž obnova řízení ve prospěch stěžovatele povolena. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015 č. j. 12To 2/2015-3982 bylo toto usnesení městského soudu na základě stížnosti státního zástupce zrušeno a soudu prvého stupně uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl následně zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a napadeným usnesením Vrchního soudu zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí.
4. Stěžovatel namítá, že soudy přistoupily ke zcela formalistickému projednání věci, věc dostatečně neprojednaly a svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily. Dále vytýká městskému soudu neodůvodněný obrat v hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi odsouzeného) oproti hodnocení předchozímu, kterým byla obnova řízení povolena. Stěžovatel poukazuje na to, že nově poskytl soudu svou pravdivou výpověď k předmětné trestní věci a své pozici v rámci jednání organizované skupiny. Stěžovatelem předkládaná výpověď představuje nejen podklad pro obrat ve vyšetřování ve vztahu k dalším osobám dosud nestíhaným, ale zejména zásadním způsobem osvětluje skutečnou pozici stěžovatele ve vztahu k dalším (skutečným) pachatelům. Ve výpovědi stěžovatele jsou pak uvedeny nové skutečnosti. Nad to soudy nevzaly v potaz ani další navržené důkazy, zejména výslech Lucie Vrhelové (partnerka stěžovatele z doby, kdy docházelo k páchání předmětné trestné činnosti). Její výpověď mohla podle stěžovatele doložit pravdivost výpovědi stěžovatele a přispět k dokreslení představy o postavení stěžovatele v rámci skupiny dalších pachatelů.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu