ECLI:CZ:US:2015:1.US.3199.14.1
sp. zn. I. ÚS 3199/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Nešuty, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem Murmanská 1475/4, Praha 10, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2014, č.j. 30 C 261/2013-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel je právním nástupcem poškozené H. V., jejíž vozidlo bylo poškozeno provozem jiného vozidla, které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěno u České pojišťovny a.s. Poškozená si nechala opravit své vozidlo u autodopravce, který jí za opravu vystavil fakturu ve výši 53.285,-Kč. Pojistné plnění vyplacené poškozené činilo 43.925,-Kč. Poškozená smlouvou o postoupení pohledávky postoupila stěžovateli pohledávku ve výši 9.360,- Kč jako nárok na pojistné plnění. Uvedená částka má představovat rozdíl mezi skutečně vzniklou škodou a vyplaceným pojistným plněním.
Stěžovatel se tedy jako právní nástupce poškozené žalobou domáhal náhrady škody z titulu odpovědnosti za škodu z provozu dopravního prostředku, která představovala rozdíl mezi stanovenou výší skutečné škody a pojistným plněním vyplaceným poškozené ze strany žalované České pojišťovny a.s., jakožto pojistitele viníka dopravní nehody.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2014, č.j. 30 C 261/2013-26, byla zamítnuta žádost stěžovatele, aby žalované (Česká pojišťovna a.s.) byla uložena povinnost zaplatit mu částku 9.360,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 9.360 Kč od 27. 12. 2012 do zaplacení.
Obvodní soud dospěl k závěru, že částka, kterou stěžovatel požadoval, není v příčinné souvislosti se škodnou událostí, vzhledem k tomu, že účelné náklady opravy žalovaná zaplatila. Požadavek stěžovatele na zaplacení další částky není dle obvodního soudu důvodný. V konkrétním případě se podle soudu jednalo ze strany poškozené o exces ze služeb a použití materiálu oproti standardním částkám za opravu vozidel tohoto typu, stáří a počtu najetých kilometrů, čehož si byl vědom nejen opravce, ale také samotná poškozená, která vůči žalované navíc učinila prohlášení o tom, že bere na vědomí, že případný rozdíl mezi fakturovanou částkou a pojišťovanou vypočteným plněním nejde k tíži žalované České pojišťovny a.s.
II.
Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje především v nesprávném hodnocení důkazů a v tom, že právní závěry učiněné soudem dle něj nekorespondují se skutkovými zjištěními. Stěžovatel je také přesvědčen, že se obvodní soud dostatečně nevypořádal se všemi navrženými a provedenými důkazy a také odůvodnění rozsudku shledává jako nedostatečné.
Konkrétně stěžovatel namítá, že soud v rámci hodnocení důkazů bral zřetel výhradně na závěry znaleckého posudku, bez ohledu na jejich správnost a na povinnost obecného soudu hodnotit tento důkaz ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Znalecký posudek dle názoru stěžovatele nemůže obstát, neboť jeho závěry reflektují toliko technické zhodnocení vozidla provedenou opravou, absentují v něm však jakékoli závěry o zvýšení, resp. snížení tržní ceny vozidla.
Stěžovateli také není zřejmé, z jakých skutkových zjištění obvodní soud dovodil toto zhodnocení vozidla, stejně jako jak dospěl k závěru, že při opravě poškozeného vozidla byly měněny náhradní díly několikrát bouraného vozu. Z provedených důkazů podle něj tyto tvrzení nikterak neplynou.
Dle stěžovatele je účelem institutu náhrady škody úplná kompenzace způsobené škody, aniž by byla paušalizovaným způsobem snižována náhrada majetkové újmy v případech, kdy byla poškozena věc, která sice není nová, ale kterou poškozená nějakou dobu užívala a důvodně předpokládala, že ji takto ještě používat bude. Tímto postupem bylo podle stěžovatele zasaženo do vlastnického práva nejprve poškozené a posléze i jeho, když byla poškozená nucena vynaložit ze svého finanční prostředky na obnovení provozuschopnosti vozidla, aby nahradila škodu, která jí vznikla bez jejího přičinění.
Stěžovatel namítá také to, že v průběhu řízení v této souvislosti upozorňoval, že závěry znaleckého posudku jsou v rozporu s ústavní judikaturou a navrhoval důkaz revizním znaleckým posudkem, kterým by bylo prokázáno, že oprava vozidla byla zcela účelná a nutná a že nedošlo k tržnímu zhodnocení vozidla. Obvodní soud však tento návrh stěžovatele zamítl jako nadbytečný a nedůvodný.
III.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že k pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
IV.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 1 vzal za prokázané, že dne 27. 10. 2012 došlo k poškození vozidla tovární značky Škoda Fabia, rok výroby 2001, ve vlastnictví poškozené H. V., a to provozem vozidla pojištěného u žalované České pojišťovny a.s. Ke dni nehody bylo vozidlo poškozené H. V. provozováno 12 let a na tachometru vykazovalo 138.188 najetých kilometrů. Poškozená učinila vůči žalované pojišťovně dne 29. 10. 2012 prohlášení, v němž žádá, aby částka, která je součástí plnění z předmětné pojistné události, byla poukázána na účet opravce s tím, že bere na vědomí, že případný rozdíl mezi fakturovanou částkou a pojišťovnou vypočteným plněním nejde k tíži České pojišťovny, a.s. Stěžovatel s poškozenou uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 12. 11. 2012, kterou poškozená postoupila stěžovateli pohledávku ve výši 9.360,- Kč jako nárok na pojistné plnění, a to s odkazem na fakturu č. 428/12, vystavenou opravnou AutoSosnovec s.r.o., která vyúčtovala cenu opravy na 53.285,- Kč včetně DPH. Pojistné plnění v částce 43.925,- Kč bylo dne 14. 11. 2012 vyplaceno dle dispozic poškozené na účet opravce. Podle znaleckého posudku opatřeného doložkou dle §127a o.s.ř. byla cena opravy dle použití originálních či aftermarketových dílů v rozmezí od 39.200,- Kč až do 33.800,- Kč, časová cena poškozeného vozu ke dni pojistné události byla 55.000,- Kč a technická hodnota vozidla činila 19,3 % hodnoty nového vozidla stejného typu.
Soud dále zjistil, že při opravě byly vyměněny náhradní díly vozu, který již byl v minulosti bourán. Výměna konkrétních dílů při použití dílů originálních podle soudu nesměřovala jen k odstranění následků škodné události, ale též k prodloužení životnosti vozidla a k navýšení jeho obecné hodnoty. Soud tak dospěl k závěru, že v daném případě tak byl vůz nejen opraven, tj. uveden do předešlého provozuschopného stavu, nýbrž byl zhodnocen novými originálními náhradními díly, a to na výslovné přání poškozené, která prohlásila, že cenu opravy nad limit stanovený žalovanou zaplatí ze svého.
Dle názoru obvodního soudu tak předmětné vozidlo bylo opravou zhodnoceno, když se v daném konkrétním případě jednalo ze strany poškozené o exces ze služeb a použití materiálu oproti standardním částkám za opravu vozidel, tohoto typu, stáří a počtu najetých kilometrů, čehož si byl vědom nejen opravce, ale též samotná poškozená. Obvodní soud proto uzavřel, že částka, kterou stěžovatel požaduje žalobou, není v příčinné souvislosti se škodnou událostí, když účelné náklady opravy žalovaná zaplatila a požadavek stěžovatele na zaplacení další částky proto není důvodný.
V.
Jak již bylo výše naznačeno, Ústavní soud nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů je tak v zásadě záležitostí obecných soudů, stejně jako do jejich pravomoci spadá i rozhodnutí o rozsahu prováděného dokazování. Ústavní soud proto v této souvislosti opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem obecně není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna.
Pakliže tedy na základě informací rekapitulovaných bod bodem IV. tohoto usnesení dospěl Obvodní soud pro Prahu 1 k závěru, že požadavek stěžovatele na zaplacení předmětné částky vzhledem ke konkrétním okolnostem případu není důvodný a žádost stěžovatele proto zamítl, přičemž tento svůj postup adekvátně zdůvodnil, nelze toto rozhodnutí dle Ústavního soudu považovat za extrémní či svévolné a nelze ani dospět k závěru, že by jím bylo stěžovatelem tvrzeným způsobem zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.
VI.
Výše uvedené platí tím spíše, že v projednávané věci jde o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že napadeným rozsudkem obecného soudu bylo rozhodnuto ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění tvořící předmět sporu (9.360,- Kč) označit za bagatelní, v důsledku čehož proti němu není přípustné ani odvolání (§202 odst. 2 o.s.ř.).
Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, bylo by proti logice tohoto omezení připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Odporovalo by totiž smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem (srov. např. nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 nebo usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a mnohá další).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze v případě bagatelních věcí k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť bagatelní částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04).
Takovým deficitem však ústavní stížností napadený rozsudek okresního soudu netrpí a je tak třeba konstatovat, že zásah do ústavně zaručených základních práv se stěžovateli doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu