ECLI:CZ:US:2015:1.US.3209.14.1
sp. zn. I. ÚS 3209/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Miroslava Brože, zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem Komenského 319/6, 397 01 Písek, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014 č. j. 25 Co 278/2014-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a podaných vyjádření, stěžovatel se žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), domáhal po žalované (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) náhrady škody ve výši 150 694 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 27 C 134/2012-51 ze dne 15. 4. 2014 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nalézací soud zohlednil, že žalobce byl materiálně poškozen již v rámci věci samé, žalovaná navíc disponuje dostatečným odborným aparátem, který není nutno posilovat najímáním právních zástupců. Podle soudu nadto nelze přehlížet, že právě za účelem zastupování státu v řízení před soudy byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Soud poukázal mimo jiné na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 či sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009.
Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč. Jak odvolací soud uvedl, k postupu podle §150 občanského soudního řádu již nebyl v odvolacím řízení důvod, neboť stěžovatel byl při podání odvolání obeznámen se skutkovými zjištěními soudu, která v podstatě ani nezpochybňoval, a mohl si tak být vědom procesního rizika s podáním odvolání spojeného. Není proto důvod, aby za této situace žalovaná, která byla ve věci plně úspěšná, byla nucena nést náklady svého zastoupení. K citované judikatuře Ústavního soudu Městský soud v Praze uvedl, že z ní nevyplývá, že by ústřední orgán státní správy nikdy nemohl být zastoupen advokátem.
Stěžovatel následně podal proti výroku o nákladech odvolacího řízení ústavní stížnost. V ní namítá, že se v dané věci jednalo o spor, který se stejným právním základem vůči České republice vede několik desítek dalších žalobců. Žalovaná je přitom vždy zastoupena stejným advokátem, který soudům předkládá argumentačně totožná podání. Při přezkoumání nároku před podáním žaloby navíc Ministerstvo financí služeb advokáta nevyužilo. Nejednalo se nadto o složitý případ či o (z pohledu žalované) vysokou částku. Stěžovatel proto odkazuje na výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 a dodává, že v předmětné věci existovaly i další důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované, a to především stěžovatelův věk a jeho finanční situace. Stěžovatel má konečně za to, že rozhodnutí odvolacího soudu pro něj bylo s ohledem na existující judikaturu Ústavního soudu překvapivé.
Ústavní soud vyzval účastníka i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a uvedl, že Ministerstvo financí řeší velké množství sporů vyplývajících z obdobného skutkového základu a nelze za této situace na státu spravedlivě požadovat, aby právní služby v těchto sporech zajišťovali výlučně zaměstnanci této organizační složky. Nejedná se proto údajně o případ předvídaný v judikatuře Ústavního soudu.
Vedlejší účastnice se plně ztotožnila s argumentací uvedenou v napadeném rozhodnutí, nad jejíž rámec uvedla, že se ze strany Ministerstva financí jednalo o specifickou agendu vztahující se k činnosti více organizačních složek. Podle vedlejší účastnice stěžovatel při podání odvolání věděl, že ve věci nebude úspěšný, pročež jeho postup zbytečně zatěžoval soud i vedlejší účastnici. Pokud se týče sociální situace stěžovatele, vedlejší účastnice je toho názoru, že i s ohledem na zjevnou neúčelnost stěžovatelova procesního postupu nebyla aplikace §150 občanského soudního řádu přes jím tvrzenou finanční situaci na místě.
Možnost podat k zaslaným vyjádřením repliku stěžovatel nevyužil.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
V nyní projednávané věci byla stěžovateli uložena povinnost uhradit na nákladech řízení částku 8 228 Kč, tedy částku zjevně bagatelní. Již tato skutečnost tudíž odůvodňuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovateli lze přisvědčit, že odůvodnění napadeného rozhodnutí vykazuje nedostatky. Odvolací soud totiž pominul otázku, zda jsou náklady vedlejší účastnice na zastoupení advokátem vynaloženy účelně (§142 odst. 1 občanského soudního řádu), a posuzoval pouze to, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Vzhledem k bagatelní výši sporu a k argumentaci uplatněné ve vyjádřeních k ústavní stížnosti, kterou lze považovat za relevantní a na niž stěžovatel nijak nereaguje, však Ústavní soud nepovažuje uvedené nedostatky za natolik závažné, že by kvůli nim bylo nutno přistoupit ke kasaci napadeného výroku. Ta by ostatně s ohledem na okolnosti případu patrně stejně nevedla k pro stěžovatele příznivějšímu rozhodnutí, naopak by hrozilo, že by byl nucen z důvodu nového rozhodování ve věci platit vedlejší účastnici na nákladech řízení dokonce vyšší částku.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu