ECLI:CZ:US:2015:1.US.3262.14.1
sp. zn. I. ÚS 3262/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Kurela, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Lípová 1581/7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2014 č. j. 3 As 6/2014-63 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2013 č. j. 59 A 92/2011-100 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. 11. 2013 č. j. 59 A 92/2011-100 zamítl žalobu stěžovatele jako žalobce proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 14. 10. 2011 č. j. KRPL-39253/ČJ-2011-1800-KR-PK jako odvolacího správního orgánu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí náměstka ředitele téhož krajského ředitelství pro službu kriminální policie a vyšetřování jako správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 1. 2010 č. 1421/2010; tímto rozhodnutím byl stěžovatel jako příslušník Policie České republiky propuštěn ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"). Důvodem propuštění byly nezákonné lustrace osob, provedené stěžovatelem celkem ve čtyřech případech, a dále vyzrazení informace o chystané policejní akci proti dealerům drog. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 8. 2014 č. j. 3 As 6/2014-63 zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 6. 11. 2013.
2. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2013 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 7. 10. 2014, ve které navrhl, aby Ústavní soud zrušil oba rozsudky, jakož i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů ze dne 14. 10. 2011 a ze dne 21. 1. 2010.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že v řízení před správními orgány nebyla dodržena jednoroční objektivní prekluzivní lhůta k doručení rozhodnutí podle §42 odst. 4 zákona o služebním poměru, přičemž obecné soudy jejich rozhodnutí z tohoto důvodu nezrušily. Překročena byla i lhůta 90 dnů k vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu podle §190 odst. 8 téhož zákona. Stěžovatel dále brojil proti rozsahu dokazování před správním orgánem prvního stupně, jakož i před krajským soudem; v této souvislosti vytýkal, že nebyly respektovány závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 11. 2010 č. j. 59 A 34/2010-51, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí odvolacího správního orgánu v dané věci ze dne 21. 4. 2010.
II. Posouzení ústavní stížnosti
4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Předmětem přezkumu v projednávané věci jsou rozhodnutí příslušných služebních funkcionářů, jimiž byl stěžovatel jako příslušník Policie České republiky propuštěn ze služebního poměru z důvodu nezákonných lustrací osob, které provedl celkem ve čtyřech případech, a pro vyzrazení informace o chystané policejní akci proti dealerům drog. Ústavní soud nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval tvrzeními, která byla vypořádána již v řízení před obecnými soudy.
8. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Nejvyšší správní soud, jakož i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III.ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].
9. Za ústavně relevantní pochybení nelze považovat stěžovatelem tvrzené porušení §42 odst. 4 zákona o služebním poměru, zakotvujícího jednoroční objektivní prekluzivní lhůtu k doručení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, a to i s ohledem na okolnost, že tato námitka byla stěžovatelem poprvé vznesena v kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne 6. 11. 2013, a Nejvyšším správním soudem proto v rozsudku ze dne 6. 8. 2014 vyhodnocena jako nepřípustná podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Překročení lhůty 90 dnů k vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu podle §190 odst. 8 téhož zákona pak bylo stěžovatelem v průběhu řízení uváděno opakovaně, přičemž vypořádání této námitky bylo provedeno v souladu s výše uvedenými požadavky judikatury Ústavního soudu.
10. K zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nemohlo dojít ani v důsledku toho, že v řízení nebyly provedeny všechny stěžovatelem navrhované důkazy; ohledně dalších důkazů stěžovatel naopak tvrdil, že jejich použití zákon neumožňuje. Stěžovatelovy důkazní návrhy byly řádně vypořádány, a to včetně těch, které vycházely z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. 11. 2010 č. j. 59 A 34/2010-51, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí odvolacího správního orgánu v dané věci ze dne 21. 4. 2010.
III. Závěr
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu