ECLI:CZ:US:2015:1.US.3312.14.2
sp. zn. I. ÚS 3312/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavní stížnosti Statutárního města Ostravy - Městského obvodu Svinov, se sídlem v Ostravě, Bílovecká 69, zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Sokolská tř. 49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2014 č. j. 26 Cdo 2041/2014-256 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2013 č. j. 11 Co 304/2009-225, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Ostreal s.r.o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. října 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení základního práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 16 C 191/2008 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 19. května 2008, domáhal určení vlastnictví bytových jednotek č. 2 a č. 4 situovaných v domě č. p. X1 v k. ú. Svinov. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel v roce 1996 prohlášením vlastníka rozdělil dům na 4 bytové jednotky, které koupili Ing. Zdeněk Planka (č. 2 a č. 3) a Ing. Tomáš Kuzník (č. 1 a č. 4). Poté stěžovatel zjistil, že nabídky k prodeji k bytům č. 2 a č. 4 nebyly učiněny v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Ing. Zdeněk Planka a Ing. Tomáš Kuzník k tomu kupní smlouvou ze dne 1. února 2008 všechny bytové jednotky v domě situované převedli na vedlejšího účastníka řízení. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. ledna 2009 žalobu zamítl, neboť na straně žalovaného vedlejšího účastníka řízení lze dovozovat vědomost o takovém právním stavu, který nasvědčuje dobré víře. Na základě odvolání podaného stěžovatelem, Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. července 2009 č. j. 11 Co 304/2009-87 rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil, že vlastníkem bytových jednotek č. 2 a č. 4 je stěžovatel. Odvolací soud dovodil, že nebyly splněny podmínky podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., a proto uzavřené kupní smlouvy ze dne 25. září 1996 ohledně předmětných bytových jednotek jsou absolutně neplatné. Dovolání podané vedlejším účastníkem řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. prosince 2011 č. j. 29 Cdo 603/2010-144 zamítl. Vedlejší účastník řízení proti rozsudkům odvolacího a dovolacího soudu podal ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 28. listopadu 2012 sp. zn. II. ÚS 800/12 oba napadené rozsudky zrušil, neboť tyto soudy podle jeho závěru nevážily možnost působení a naplnění dobré víry vedlejšího účastníka řízení s ohledem na všechny okolnosti případu a judikaturu Ústavního soudu.
3. Krajský soud v Ostravě znovu rozhodl rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že rozsudek okresního soudu ze dne 21. ledna 2009 potvrdil. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces, jež spatřoval ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu zejména v provedeném důkazním řízení, když odvolací soud podle jeho tvrzení provedl pouze důkazy navržené vedlejším účastníkem řízení a důkazy navržené stěžovatelem neprovedl a ani jejich neprovedení neodůvodnil. Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu spatřoval stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces jednak ve faktu, že podle jeho názoru v dovolacím řízení rozhodoval vyloučený soudce a jednak ve skutečnosti, že dovolací soud rozhodl o věci bez meritorního projednání dovolání jeho odmítnutím. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541), I. ÚS 1264/11 (N 130/62 SbNU 47) a IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19).
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel zcela nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí zabýval, vyšel při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil, přičemž podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval, a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
9. Vznáší-li stěžovatel námitky k provedenému důkaznímu řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Ústavní soud rovněž judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V předmětné věci odvolací soud ve svém rozsudku dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 28. listopadu 2013 (č. listu 214 až 217) se podává, že zástupkyně stěžovatele navrhovala provedení dalších důkazů, soud po poradě senátu vyhlásil usnesení, že další dokazování prováděno nebude. K tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 8 vysvětlil, z jakého důvodu nepřihlížel k tvrzením stěžovatelky ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 1. února 2008. Za situace, kdy odvolací soud další návrhy na dokazování řádně zamítl, jejich neprovedení zdůvodnil, lze uzavřít, že namítané právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo.
10. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkami, vznesenými stěžovatelem proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, z jakého důvodu podané dovolání odmítl a Ústavní soud toto odůvodnění považuje za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ústavní soud neshledává jako důvodnou ani námitku porušení práva na zákonného soudce. JUDr. Pavlína Brzobohatá v řízeních o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnictví k pozemkům a k domu č. p. X1 k. ú. Svinov, vedených pod sp. zn. 35 C 55/97 a 35 C 161/2003 mezi stěžovatelem a žalovanými Ing. Plankem a Ing. Kuzníkem, rozhodovala jako soudkyně soudu prvního stupně. Důvody vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce mohou však spočívat výhradně v jeho "poměru k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům", nikoliv však v rozhodovací činnosti, včetně rozhodování v jiných věcech (§14 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Proto ani v tomto postupu dovolacího soudu nebylo shledáno porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
11. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z mezí ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci se stěžovateli porušení namítaného práva na spravedlivý proces doložit nezdařilo.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu