ECLI:CZ:US:2015:1.US.3362.15.1
sp. zn. I. ÚS 3362/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele advokáta JUDr. Marka Šťastného, se sídlem Horažďovice, Ševčíková 38, proti usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 16 C 283/2014-159 ze dne 9. 6. 2015, opravnému usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 16 C 283/2014-168 ze dne 8. 7. 2015 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 439/2015-222 ze dne 28. 8. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o jeho odměně advokáta z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví, zaručeného v čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 6 C 134/2013-23 ze dne 6. 12. 2013 byl stěžovatel ustanoven zástupcem žalobců Richarda Hejtmánka a Aleny Hejtmánkové v řízení o žalobě, kterou se domáhají vydání movitých věcí, event. úhrady jejich hodnoty. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 39/2015-142 ze dne 11. 3. 2015 bylo k odvolání stěžovatele změněno usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 16 C 283/2014-121 ze dne 23. 12. 2014 a rozhodnuto tak, že stěžovatel se zprošťuje funkce ustanoveného zástupce žalobců. Napadeným usnesením Okresního soudu v Táboře č. j. 16 C 283/2014-159 ze dne 9. 6. 2015 ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Táboře č. j. 16 C 283/2014-168 ze dne 8. 7. 2015 byla stěžovateli přiznána odměna a hotové výdaje za zastupování žalobců v tomto řízení ve výši 19.337 Kč. Toto usnesení bylo potvrzeno napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 439/2015-222 ze dne 28. 8. 2015.
3. Stěžovatel namítá, že došlo k zásahu do jeho vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, neboť soudy nesprávně stanovily jeho odměnu. Odměna byla obecnými soudy vyčíslena za 7 úkonů právní služby z tarifní hodnoty 10.000 Kč dle §9 odst. 1 advokátního tarifu, které stanoví: Nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč. S takovým rozhodnutím obecných soudů však stěžovatel nesouhlasí a považuje je za nesprávná, a to pokud se týká částky, kterou obecné soudy v tomto případě užily jako tarifní hodnotu pro výpočet odměny. Domnívá se, že při výpočtu odměny právního zástupce musí být upřednostněna výše peněžitého plnění, tedy hodnota věcí, o něž se vede spor. Stěžovatel má za to, že obecné soudy se v tomto případě zcela neodůvodněně odchýlily od ustálené praxe v obdobných věcech, neboť při vyčíslení odměny ustanoveného zástupce stanovily tarifní hodnotu dle §9 odst. 1 advokátního tarifu, namísto §8 odst. 1 advokátního tarifu, které bylo možno a především nutno přednostně aplikovat, neboť v řízení, v němž byla předmětem sporu sama věc, resp. práva k ní, nikoliv pouze její samotné užívání, byla známa výše peněžitého plnění (hodnota věci). Uvedeným postupem tak bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele a právo stěžovatele na spravedlivý proces, do něhož náleží i rozhodování o náhradě nákladů (v tomto případě nákladů na ustanoveného zástupce - stěžovatele).
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel jako advokát nemusí být právně zastoupen (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS st.-42/15 ze dne 8. 10. 2015, č. 290/2015 Sb.) a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu