ECLI:CZ:US:2015:1.US.3374.15.1
sp. zn. I. ÚS 3374/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Dajbychové, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 30 Cdo 1706/2015-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014 č. j. 16 Co 257/2014-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 10. 2013 č. j. 10 C 3/20013-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a právo na ochranu majetku dle čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 jako soudu prvního stupně, jímž zamítnul žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo vnitra zaplatila stěžovatelce jako žalobkyni částku 457.650 Kč s příslušenstvím. Náhradu nákladů odvolacího řízení odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků řízení. Stěžovatelka se dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "OdpŠk", domáhala uvedené částky jako náhrady škody vzniklé nezákonným rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 9. 11. 1951, č. j. IV/2-4420/21-24/9-1951, kterým bylo zrušeno obecně prospěšné stavební a bytové družstvo "Lidový demokrat" (dále jen "družstvo I"). V roce 1994 vzniklo družstvo Lidový demokrat, bytové družstvo, které se domáhalo přiznání kontinuity své právní osobnosti. Až rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2009, č. j. 5 Ca 92/2007-175, bylo posuzované rozhodnutí prohlášeno za nicotné; v odůvodnění rozsudku pak Městský soud v Praze učinil závěr o kontinuitě právní osobnosti družstva I. Členem družstva I byl v době jeho zrušení i již zemřelý otec stěžovatelky. Nejvyšší soud svůj napadený rozsudek, jímž zamítl dovolání stěžovatelky, odůvodnil tím, že ve své rozhodovací praxi v otázkách aktivní legitimace osob oprávněných k náhradě škody dle OdpŠk rozlišuje aktivní legitimaci právnických osob a členů těchto právnických osob dle toho, kdo byl či měl být účastníkem řízení. Kategorii účastníka řízení je třeba považovat za právní termín, jehož vymezení nelze konstruovat zcela mimo rámec procesních předpisů, a je nutno respektovat záměr zákonodárce jednoznačně vymezit okruh osob, jež se mohou jako osoby bezprostředně dotčené nezákonností rozhodnutí domáhat náhrady škody jím vzniklé. Opačný závěr by ostatně činil §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zcela bezvýznamným a vnesl by do těchto odpovědnostních vztahů značný prvek nejistoty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010). Nárok určité osoby na náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím není možné bez dalšího dovodit jen na základě účasti této osoby v právnické osobě, jež byla účastníkem řízením, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, které způsobilo právnické osobě škodu. Družstvo I v době vydání posuzovaného rozhodnutí bylo dle zákona č. 70/1873 ř. z., o společenstvech pro napomáhání živnosti a hospodářství, samostatným subjektem práva (právnickou osobou). Rozhodnutí o zrušení družstva I bylo vydáno na základě §4 odst. 1 zákona č. 110/1950 Sb., o organisaci bytového majetku a o Fondu bytového hospodářství, a na základě §9 vládního nařízení č. 195/1950 Sb., kterým se provádí zákon o organisaci bytového majetku a o Fondu bytového hospodářství. Podřízeným subjektem, o jehož právech a povinnostech na základě výše uvedených právních předpisů orgány veřejné moci rozhodovaly, bylo pouze zrušené družstvo I. Jedině zrušené družstvo I mohlo v teoretické rovině činit procesní úkony, tedy zákonem předvídaným způsobem ovlivňovat průběh řízení. Z právních předpisů platných v době vydání posuzovaného rozhodnutí není tedy podle Nejvyššího soudu možné dovodit, že by účastníkem předmětného řízení měla být stěžovatelka, resp. její otec. Za situace, kdy je správný závěr odvolacího soudu, že stěžovatelka není vůči státu aktivně legitimována k uplatnění nároku na náhradu škody, která jí měla vzniknout v důsledku posuzovaného rozhodnutí, bylo podle Nejvyššího soudu nadbytečné zabývat se dovolací námitkou, zda existence restitučního zákonodárství absolutně vylučuje použití postupů podle obecné právní úpravy vedoucí k nápravě majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, byť vydaným v období let 1948 až 1989. Stěžovatelkou navrhované řešení této otázky totiž nemůže založit její aktivní legitimaci pro řízení o náhradu tvrzené škody způsobené posuzovaným rozhodnutím. Nad to Nejvyšší soud upozornil, že dle §36 OdpŠk, nemá OdpŠk zpětnou účinnost a aplikuje se pro odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným až ode dne účinnosti OdpŠk (tedy od 15. 5. 1998); na tomto podle Nejvyššího soudu nic nemění ani skutečnost, že nicotnost posuzovaného rozhodnutí byla vyslovena až v roce 2009.
3. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a poukazuje na to, že zasahují do jejích práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Stěžovatelka nedědila byt po svém otci a nezískala tedy členství v družstvu Lidový demokrat 2000 s právem družstevního nájmu a s následnou možností bezúplatného převodu do osobního vlastnictví. Otec stěžovatelky totiž převedl členská práva a povinnosti v družstvu Lidový demokrat 2000 na svoji vnučku, nikoli na stěžovatelku, avšak učinil tak pouze proto, že výše zmíněnou částku 457 650 Kč jako tehdy již 92 letý důchodce nebyl schopen zaplatit a dále také pro svůj principiální postoj ke křivdám způsobeným totalitním režimem ani nebyl ochoten zaplatit. Další důležitou otázkou, kterou bylo třeba v řízení před obecnými soudy řešit, byla podle stěžovatelky otázka, zda otec stěžovatelky jako člen tehdejšího družstva Lidový demokrat měl být účastníkem správního řízení, ve kterém bylo vydáno dne 9. 11. 1951 nicotné rozhodnutí Ministerstva vnitra. Stěžovatelka též nesouhlasí s názorem, že problém stěžovatelky, jejího otce, resp. družstva Lidový demokrat, by bylo možné řešit pouze v rámci restitučních předpisů, aniž by bylo možné použít obecných prostředků právní obrany, kterým nepochybně žaloba na náhradu škody je.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými ani právními závěry obecných soudů, avšak její argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud do závěrů obecných soudů zasahuje jen v případě, že zasáhly do základních práv stěžovatelů.
8. Nic takového však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Všechna napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž je patrno, jak byly zhodnoceny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním obecné soudy dospěly i jak je posoudily po právní stránce. Ústavní soud zdůrazňuje, že zejména závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace samotné stěžovatelky ve sporu obecné soudy odůvodnily zcela uspokojivě a z ústavněprávní perspektivy mu nelze nic vytknout. S ohledem na daný závěr pak jsou pak bezpředmětné další stěžovatelčiny výhrady, neboť není možno, aby je uplatňovala v soudním řízení, které není pro nedostatek své aktivní legitimace oprávněna vést.
9. Lze tedy shrnout, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu