ECLI:CZ:US:2015:1.US.3388.14.1
sp. zn. I. ÚS 3388/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. N., právně zastoupeného Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou se sídlem Hybernská 24, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14. 8. 2014 č. j. 28 Co 251/2014-512, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv zaručených v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1, odst. 4 Listiny.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je otcem nezletilého, s jehož matkou nikdy neuzavřel manželství. S matkou nebylo možné se dohodnout mimo jiné o šíři styku s nezletilým, proto byl nucen se obrátit na soud s návrhem na svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, kterou považoval za úměrnou jeho věku a v jeho jejich nejlepším zájmu.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 2. 2014 č. j. 9 P 1/2009 byl návrh, aby byl nezletilý svěřen do střídavé výchovy rodičů v intervalech jednoho týdne s navrženým zvláštním režimem o vánočních prázdninách, jarních a letních prázdninách, zamítnut. Výrokem II. rozsudku byl upraven styk nezletilého s otcem, a to poměrně široce - v každém lichém kalendářním týdnu v roce od středy od 15:30 hodin do neděle do 18:00 hodin, v době letních prázdnin tj. období měsíců července a srpna každého roku od 1. 7. od 9:00 hodin do 15. 7. do 18:00 hodin, a do 1. 8. od 9:00 hodin do 15. 8. do 18:00 hodin, v době vánočních prázdnin v každém sudém roce od 23. 12. od 9:00 hodin do 27. 12. do 18:00 hodin, a v každém lichém roce od 28. 12. od 9:00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 18:00 hodin, v době jarních prázdnin v každém lichém roce od pátku, který předchází termínu jarních prázdnin od 15:30 hodin do neděle, kterou týden jarních prázdnin končí, do 18:00 hodin, v době velikonočních prázdnin v každém sudém roce od středy, která předchází termínu velikonočních prázdnin, od 15:30 hodin do pondělí velikonočního do 18:00 hodin.
4. Proti rozsudku podali odvolání oba rodiče. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že rozsah styku omezil, přičemž nadále je otec oprávněn se s nezletilým stýkat každý lichý týden v kalendářním roce od pátku od 12:30 hodin do neděle do 18:00 hodin, každý sudý týden ve středu od 12:30 hodin do 18:00 hodin, o velikonočních prázdninách vždy v každém sudém kalendářním roce od středy předcházející velikonočním svátkům od 12:30 hodin do Velikonočního pondělí do 18:00 hodin, o jarních prázdninách vždy v každém lichém kalendářním roce od pátku bezprostředně předcházejícímu prázdninovému týdnu od 12:30 hodin do neděle, kterou se prázdniny končí, do 18:00 hodin, o letních školních prázdninách v každém kalendářním roce od 1. 7. od 9:00 hodin do 15. 7. do 18:00 hodin a od 1. 8. od 9:00 hodin do 15. 8. do 18:00 hodin.
5. Stěžovatel má za to, že splňuje veškeré podmínky stanovené zákonem pro střídavou péči. Je biologickým otcem nezletilého, má s ním silnou citovou vazbu, udržuje s ním pravidelný a úzký kontakt a je schopen zajistit jeho vývoj i veškeré potřeby. Protože však znalec PhDr. Roman Miletín ve své výpovědi před soudem I. stupně doporučil široký styk stěžovatele s nezletilým v rozsahu cca 4 dny ze 14 (a nikoliv pouze styk víkendový), stěžovatel proti výroku soudu I. stupně o zamítnutí střídavé výchovy odvolání nesměřoval. Krajský soud však svým rozhodnutím zasáhl do práva stěžovatele na výkon jeho rodičovských práv, jelikož svým rozsudkem omezil běžné styky otce na víkend a středečních 5,5 hodiny jednou za 14 dní. Zminimalizoval tak otci možnost kompenzovat negativní vliv matky, jež byl prokázán znaleckým posudkem.
6. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
7. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17).
9. Ústavní soud v projednávané věci ověřil, že postup krajského soudu jako soudu odvolacího byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
10. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu I. stupně a po doplnění dokazování se krajský soud neztotožnil se jeho závěrem, pokud jde o úpravu styku stěžovatele s nezletilým. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že změnil rozsah běžného styku zejména s ohledem na zásadní skutečnost, která nastane k 1. 9. 2014, kdy nezletilý začne povinnou školní docházku, a to proto, že nástup nezletilého do první třídy základní školy bude pro něho představovat velkou změnu a velkou zátěž. Vzhledem k tomu, že je velmi citlivé povahy a obtížně se adaptuje v novém prostředí, je pro nezletilého nutné, aby měl nyní stabilní domácí výchovné zázemí u matky a nebyl vystavován častým změnám výchovného prostředí. U nezletilého je velmi důležité nastolit takový režim, aby měl klidné a citlivé vedení, které je zárukou toho, že nástup do první třídy bez problémů zvládne.
11. Ústavní soud je toho názoru, že odůvodnění odvolacího soudu lze v dané věci akceptovat, neboť vycházel z listinných důkazů (např. zpráva opatrovníka o pohovoru s nezletilým, zpráva Střediska poradenských služeb, zpráva mateřské školy, vyjádření trenéra basketbalové přípravky), jež se týkaly zejména osobnosti nezletilého, jeho povahových rysů, adaptibility na nová prostředí apod. Jeho rozhodnutí proto nelze považovat za svévolné a nerespektující právo obou rodičů na výchovu nezletilého.
12. Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Praze v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
13. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné doplnit, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud, s ohledem na jeho postavení, nemůže v takových případech hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit konečné rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem případně upřena. V daném případě Ústavní soud takový nedostatek v rozhodování odvolacího soudu neshledal. Ve věci styku nezletilého se stěžovatelem se rovněž nejedná o úpravu navždy neměnnou, a může to být opět obecný soud, který na návrh stěžovatele a po vyhodnocení nastalé situace, přehodnotí upravený rozsah styku tak, aby byl co možná nejširší a odpovídající zájmům nezletilého, které se i v čase vyvíjí.
14. S ohledem na shora uvedené okolnosti Ústavnímu soudu v dané věci nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu