ECLI:CZ:US:2015:1.US.344.15.1
sp. zn. I. ÚS 344/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Gaji Tanner-Hanouskové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 673/24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014 č. j. 58 Co 381/2014-498 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2014 č. j. 16 C 141/2007-452 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 5. 2014 č. j. 16 C 141/2007-452 nově upravil vyživovací povinnost Ing. Ivana Hanouska, jako žalovaného a otce stěžovatelky vůči stěžovatelce tak, že tuto počínaje dnem 1. 9. 2007 zvýšil z původních 1 200 Kč měsíčně na částku 10 000 Kč měsíčně; ve zbývající požadované výši žalobu zamítl a současně rozhodl o povinnosti uhradit nedoplatek výživného. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2014 č. j. 58 Co 381/2014-498 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2014 potvrdil ohledně zvýšení výživného za dobu od 1. 9. 2007 do 30. 6. 2010 a za dobu od 1. 7. 2010 co do zvýšení výživného na 5 000 Kč měsíčně, přičemž ohledně dalších 5 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 7. 2010 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že v této části žalobu zamítl; současně rozsudek obvodního soudu potvrdil co do zamítnutí žaloby ve zbývající požadované části a výrok o nedoplatku na výživném změnil v souladu se změnou rozhodnutí o výši výživného.
2. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2014 se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 2. 2. 2015, ve které navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil. Nosnou částí své argumentace namítala zásah do práva dítěte na rodičovskou péči podle čl. 32 odst. 4 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatelka brojila proti odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů co do vypořádání té části nároku, ohledně které byla žaloba zamítnuta, tj. co do částky zbývající do požadovaného zvýšení výživného na 20 000 Kč měsíčně. Městskému soudu dále vytýkala, že o snížení výživného za dobu od 1. 7. 2010 oproti výši přiznané obvodním soudem rozhodl svévolně a bez provedení odpovídajícího dokazování. Obecné soudy nezohlednily změnu právní úpravy spočívající v tom, že v průběhu rozhodného období vstoupil v účinnost nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Stěžovatelka tvrdila rovněž procesní pochybení spočívající v tom, že městský soud jako soud odvolací výslovně nerozhodl o každém z výroků rozsudku obvodního soudu jako soudu prvního stupně, a to zejména ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvního stupně.
II. Posouzení ústavní stížnosti
4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Předmětem ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda obecné soudy vykročily z ústavního rámce své činnosti, pokud výše uvedeným způsobem upravily vyživovací povinnost otce vůči stěžovatelce, zejména pak stěžovatelkou rozporované odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se snížení výživného za dobu od 1. 7. 2010 oproti částce, která byla přiznána soudem prvního stupně, a dále odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů co do zbývající požadované částky výživného, ohledně které byla žaloba zamítnuta.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval hodnocením skutkového stavu věci a aplikací příslušných zákonných ustanovení na něj. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal.
9. Ústavní soud konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].
10. Obecné soudy z pohledu ústavního rámce své rozhodovací činnosti dostatečně objasnily důvody, pro které stěžovatelce přiznaly výživné za výše uvedená období ve výše uvedených částkách a ve zbytku, tj. ve zbývající části z požadované částky výživného 20 000 Kč měsíčně, žalobu zamítly. Vyšly přitom z podrobného dokazování za účelem zjištění odůvodněných potřeb stěžovatelky a majetkových poměrů jejího otce, jakož i matky; přihlédly rovněž k výši výživného, jak byla upravena v paralelním řízení o vyživovací povinnosti otce stěžovatelky vůči jejímu bratrovi, který žije společně se stěžovatelkou a jejich matkou. Obecné soudy svá rozhodnutí zejména nezatížily extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry při rozhodování o majetkových poměrech otce pro určení výše výživného (nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1963/13).
11. Z pohledu ústavněprávních mantinelů rozhodovací činnosti obecných soudů obstojí rovněž odůvodnění rozsudku městského soudu v části týkající se snížení výživného za dobu od 1. 7. 2010 oproti výši přiznané obvodním soudem. Městský soud nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, pokud k tomuto rozhodnutí přistoupil vycházeje (toliko) z dokazování provedeného v řízení před obvodním soudem a na základě srozumitelně předestřené úvahy, že k uvedenému datu stěžovatelka ukončila vysokoškolské studium pedagogického zaměření, přičemž získaná kvalifikace byla dostačující k výkonu povolání. Pokud následně zahájila další, oborově relativně odlišné studium psychologie, pak městský soud tuto okolnost promítl do výše výživného, a to dále s přihlédnutím k jejímu věku, který umožňoval hrazení části nákladů formou přivýdělku, jakož i s přihlédnutím k důchodovému věku jejího otce jako povinného [k problematice tzv. navazujících studií a jejich vlivu na výši výživného srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2623/09 (N 73/57 SbNU 9)].
12. Ústavně relevantní pochybení nelze spatřovat ani v okolnosti změny v právní úpravě spočívající v nabytí účinnosti nového občanského zákoníku v rozhodném období, za které bylo o výživném rozhodováno. Obecné soudy se totiž výslovně zabývaly jak změnou právního rámce věci v důsledku nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, tak i obsahem relevantních přechodných ustanovení a důsledky jejich aplikace na projednávanou věc. K naplnění podmínek pro zásah Ústavního soudu pak nedošlo ani na základě stěžovatelkou tvrzené okolnosti, že ve výrokové části rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího nebyl výslovně vypořádán každý jednotlivý výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 jako soudu prvního stupně; stěžovatelka ostatně ani blíže nespecifikovala, jaký dopad do jejích práv mělo toto pochybení mít.
III. Závěr
13. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu