ECLI:CZ:US:2015:1.US.3566.14.1
sp. zn. I. ÚS 3566/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky FOREZ, s. r. o., se sídlem Ostrov 2, zastoupené JUDr. Petrem Kubíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Ovocný trh 573/12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014 č. j. 7 Afs 39/2014-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na podnikání a na soudní ochranu podle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.
2. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2014 č. j. 7 Afs 39/2014-48 zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2014 č. j. 31 Af 122/2012-148, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2012 č. j. 3352/12-1200-605353. Předmětným správním aktem došlo k zamítnutí odvolání stěžovatelky a potvrzení rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí (dále jen "správce daně") ze dne 2. 11. 2011 č. j. 151366/11/273910604349 o dodatečném doměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 ve výši 4 386 270 Kč.
3. Rozhodnutí správních orgánů a správních soudů vycházela z toho, že správce daně provedl u stěžovatelky daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 na základě podnětu Policie ČR, která v trestním řízení zjistila, že stěžovatelka byla koncovým článkem řetězce "společností vzájemně personálně propojených, u kterých je důvodné podezření z neoprávněného zaúčtování fiktivních faktur s úmyslem neoprávněného odpočtu DPH či krácení daně z příjmů a DPH".
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávností závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka věděla nebo mohla vědět, že se účastní řetězce vytvořeného za účelem snížení základu pro daň z příjmů právnických osob. Tuto skutečnost správní orgány a soudy dovodily především z toho, že stěžovatelka uhradila obchodní společnosti Property Praha, s. r. o., částky za odvysílání reklamních spotů ve výši mnohonásobně převyšující cenu obvyklou a cenu, kterou uvedená společnost dále hradila svým subdodavatelům při zpracování zakázky. Stěžovatelka však namítala, že plněním ze strany obchodní společnosti Property Praha, s. r. o., nebylo toliko odvysílání reklamy, nýbrž i zajištění prezentace na dalších propagačních akcích, odborné poradenství, konzultace, stanoviska a další součinnost v rámci prezentace obchodní značky a tvorby reklamního spotu, zatímco finanční orgány se zabývaly pouze cenou za vysílání reklamy. Za takových okolností podle stěžovatelky absentoval podklad pro právní názor správních orgánů a soudů stran vědomosti stěžovatelky o propojeném řetězci.
5. Stěžovatelka poukázala na ustanovení §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), ze kterého plyne, že musí dojít k vytvoření řetězce firem, tedy ke konání, které má charakter úmyslného jednání. Stěžovatelka se neztotožnila s argumentací Nejvyššího správního soudu, že dikce §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů nedopadá pouze na osoby, které bezprostředně vytvořily vztah za účelem snížení základu daně nebo vzniku daňové ztráty, protože tomu neodpovídá použité slovo "převážně". Toto slovo nemá vazbu k osobám, ale k účelu vytvoření takového vztahu. Stěžovatelka naopak vyslovila přesvědčení, že se musí jednat o vytvoření řetězce a vztahu, na kterém se zúčastněná osoba nemůže podílet bez svého vědomí. Stěžovatelka nesouhlasila ani s tím, jakým způsobem správní soudy posoudily otázku formálních náležitostí projektu výzkumu a vývoje podle §34 odst. 5 zákona o daních z příjmů.
III.
Právní posouzení
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
8. Napadené rozhodnutí obecného (správního) soudu je ústavně konformní.
9. Ústavní soud předně konstatuje, že se námitkami stěžovatelky stran účasti na řetězci obchodních společností, vytvořeného za účelem krácení daně, zabýval již v usneseních ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1403/14 a ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3565/14. I v označených rozhodnutích Ústavní soud pokládal za přesvědčivé odůvodnění závěru Nejvyššího správního soudu, že v případě stěžovatelky nešlo o stav, kdy daňový subjekt neví o tom, že jiná transakce v řetězci obchodních vztahů byla uskutečněna se záměrem zkrácení daňové povinnosti.
10. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že si u obchodní společnosti Property Praha, s. r. o., neobjednala pouze odvysílání reklamních spotů, nýbrž kompletní reklamní kampaň, poradenské a další služby, Ústavní soud už v usnesení sp. zn. I. ÚS 1403/14 stěžovatelce vytknul, že tuto svou námitku neuplatnila v řízení před správními orgány a soudy. Současně však dodal, že z žaloby vyplývá, že předmětem plnění ze strany dodavatele bylo zejména odvysílání reklamních spotů v televizi. I kdyby tedy dodavatel stěžovatelce poskytoval i další služby, šlo by toliko o služby doplňkové, které by neodůvodnily, proč cena za odvysílání reklamních spotů (tedy za službu základní) mnohonásobně převyšovala cenu obvyklou.
11. Podle §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů platí, že liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li daný rozdíl uspokojivě doložen, upraví se základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl. Spojenými osobami se pro účely zákona o daních z příjmů rozumí mj. osoby, které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty [§23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů]. Rozhodnutí správních orgánů a správních soudů vydaná v posuzované věci jsou ústavně konformním výkladem právní úpravy.
12. Ústavní soud je mimoto nucen podotknout, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení před Nejvyšším správním soudem a s nimiž se kasační soud obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádal, neboť v pečlivém odůvodnění zamítavého rozsudku řádně posoudil každou námitku. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s výkladem daňové úpravy a nastiňuje vlastní právní názor, který považuje za správný. V ústavní stížnosti ovšem nejsou uvedeny námitky, kterými by stěžovatelka mohla zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozsudků správních soudů. To platí i pro námitku co do uplatnění odpočtu nákladů vynaložených na realizaci výzkumu a vývoje od základu daně. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud vyložil nedostatky formalizovaného projektu výzkumu a vývoje, jehož povinné náležitosti stanoví zákon o daních z příjmů v ustanovení §34 odst. 5. Ústavní soud se k předmětné námitce stěžovatelky vyslovil již v usnesení sp. zn. II. ÚS 3565/14. Bylo na stěžovatelce, aby podstatné skutečnosti prokázala.
13. Pokud stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti navrhuje provedení listinných důkazů, Ústavní soud uvádí, že ústavními stížnostmi napadaná rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud pouze z pohledu dotčení ústavními zákony zaručených základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé ve smyslu podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima konat dokazování ke skutečnostem o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni podústavního práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu případu.
14. Lze konstatovat, že obecné (správní) soudy postupovaly v řešené věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv na podnikání a soudní ochranu. Ústavní soud dodává, že vzhledem k odůvodnění soudních rozhodnutí nedošlo ani k porušení principů spravedlivého procesu.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu