ECLI:CZ:US:2015:1.US.3579.13.1
sp. zn. I. ÚS 3579/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Křižíkova 19, se sídlem Křižíkova 2628/19, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem Bratčice 137, adresa pro doručování Slovákova 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 20 Cdo 1839/2013-416, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2013 č. j. 10 Co 827/2012-377 a usnesení soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, ze dne 15. 9. 2010 č. j. 024 EX 594/05-126, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava jako účastníků řízení a Ing. Jiřího Gottweise a Jarmily Hrnčířové, obou zastoupených JUDr. Věkoslavem Zezulou, advokátem, se sídlem Žerotínova 1155/3, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové (Exekutorský úřad Ostrava), jimiž mělo být zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 ve spojení s čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušena též ústavní zásada vázanosti soudního exekutora zákonem podle čl. 95 a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v rámci exekučního řízení, v němž po stěžovateli jako povinném byla vymáhána mimo jiné povinnost učinit prohlášení vlastníka budovy v rozhodnutích blíže specifikované. Napadeným usnesením soudní exekutorky ze dne 15. 9. 2010 č. j. 024 EX 594/05-126 byla stěžovateli k vymožení této povinnosti uložena pokuta ve výši 100.000 Kč, a to poté, co stěžovatel onu povinnost nesplnil ani v návaznosti na předchozí rozhodnutí soudní exekutorky uloživší stěžovateli za týmž účelem pokuty ve výši 10.000 Kč a 20.000 Kč. Napadeným usnesením krajského soudu ze dne 31. 1. 2013 č. j. 10 Co 827/2012-377 byla stěžovateli uložená pokuta snížena na 50.000 Kč. Krajský soud konstatoval, že faktické splnění vymáhané povinnosti bylo v době uložení pokuty soudní exekutorkou omezeno, a to vydáním exekučního příkazu postihujícího předmětnou nemovitost, nicméně onen exekuční příkaz byl v mezidobí odklizen a stěžovatel byl opětovně vyzván k dobrovolnému splnění povinnosti, což však do dne vydání rozhodnutí krajského soudu neučinil. Proti tomuto usnesení krajského soudu se stěžovatel poté bránil dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 20 Cdo 1839/2013-416 odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadeným výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (srov. §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu).
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejdříve kritizuje rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání pro nepřípustnost. Poukazuje na to, že přestože napadeným usnesením krajského soudu byla uložená pokuta snížena na 50.000 Kč, je třeba vzít v úvahu, že stěžovateli byly v rámci téhož exekučního řízení a k vymožení téhož nepeněžitého plnění již dříve uloženy další pokuty, přičemž celková výše těchto pokut, tj. včetně té poslední, již přesahuje zákonnou hranici 50.000 Kč dle §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu.
4. Pokud jde o samotné uložení pokuty napadenými rozhodnutími soudní exekutorky a krajského soudu, stěžovatel namítá, že splnění povinnosti, které tímto způsobem mělo být vymoženo, bylo v době uložení pokuty pro stěžovatele fakticky i právně nemožné. Dřívějším exekučním příkazem téže soudní exekutorky ze dne 23. 5. 2005 byl totiž k vymožení povinnosti stěžovatele zaplatit náklady předchozího řízení nařízen exekuční prodej nemovitosti, k níž se vztahovala též ona povinnost stěžovatele učinit prohlášení vlastníka budovy. V souladu s §47 odst. 4 exekučního řádu v rozhodném znění však stěžovatel jako povinný nesměl s majetkem postiženým exekučním příkazem nijak nakládat, tj. ani vystavit prohlášení vlastníka budovy v souvislosti s ním. Takový právní úkon by byl absolutně neplatný, a tedy by ani nemohl být zákonně povolen jeho vklad do katastru nemovitostí. Krajský soud pak sice tuto skutečnost vzal na vědomí, avšak uloženou pokutu nezrušil jako mající vést k vymožení zákonem zakázané, tj. neexistující povinnosti; toliko ji snížil na polovinu. Tak došlo podle stěžovatele napadenými usneseními soudní exekutorky a krajského soudu k porušení zákonů obecného práva, obecného zákazu vynucování povinnosti fakticky i právně nesplnitelné a též k porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 5 per analogiam Listiny. Závěrem stěžovatel uvádí, že svou povinnost vystavit prohlášení vlastníka budovy splnil bez zbytečného odkladu poté, co tak učinit poprávu mohl, a to dne 4. 3. 2013. V návaznosti na to byla předmětná exekuce usnesením soudní exekutorky ze dne 24. 9. 2013 č. j. 024 EX 594/05-291 zastavena.
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili též účastníci řízení (Krajský soud v Ostravě a soudní exekutorka Mgr. Pavla Fučíková, Exekutorský úřad Ostrava) a vedlejší účastníci řízení (Ing. Jiří Gottweis a Jamila Hrnčířová). Tato vyjádření však neobsahovala žádné argumenty či informace, z nichž by Ústavní soud při posuzování podané ústavní stížnosti vycházel, pročež není ani třeba na tomto místě rekapitulovat jejich obsah. Ze stejného důvodu Ústavní soud nepřistoupil ani k přeposlání těchto vyjádření stěžovateli s možností podat k nim repliku.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 10 Co 827/2012 a spisu soudní exekutorky Mg. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, sp. zn. 024 EX 594/05, které si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že se zabýval rovněž otázkou splnění všech zákonem předepsaných formálních náležitostí ústavní stížnosti, zejména pak otázkou její včasnosti ve vztahu k napadeným usnesením soudní exekutorky a krajského soudu. V tomto ohledu nicméně shledal, že ústavní stížnost nelze odmítnout jako opožděnou, přestože podle Nejvyššího soudu bylo dovolání v dané věci nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. ex lege. Ústavní soud totiž předně musel vzít v úvahu samo poučení o přípustnosti dovolání, kterého se stěžovateli dostalo v napadeném rozhodnutí krajského soudu; stěžovatel byl oprávněn spolehnout se na to, že toto poučení je správné [viz obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 3115/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 17/68 SbNU 229)]. Nadto Ústavní soud nepovažuje stěžovatelovu argumentaci o nutnosti kumulativního posuzování více peněžitých plnění uložených v rámci jednoho řízení za zcela nepřípadnou. Podle Ústavního soudu mohou nastat případy, v nichž by takové posouzení bylo nezbytné; byť stěžovatelův případ mezi ně nepatří. Ústavní soud tak uzavřel, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k protiústavnímu odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, nicméně toto odmítnutí bylo fakticky založeno na důvodech závisejících na uvážení dovolacího soudu. V souladu s §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je tak třeba ústavní stížnost považovat za včasnou ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím.
8. Ústavní soud nicméně, jak uvedeno výše, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
10. V posuzovaném případě Ústavní soud nenalezl žádné pochybení obecných soudů, jež by založilo důvod pro jeho zásah. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí jednak proti odmítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jednak proti samotnému uložení pokuty k vymožení podle něj tehdy nesplnitelné povinnosti rozhodnutími soudní exekutorky a krajského soudu. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud již výše konstatoval, že odmítnutí dovolání pro nepřípustnost v daném případě nepovažuje za protiústavní, neboť tento případ se neřadí mezi ty, v nichž by bylo třeba přistoupit ke kumulativnímu zohlednění jednotlivých peněžitých plnění uložených stěžovateli v rámci téhož řízení.
11. Pokud se jedná o druhou stížností námitku, směřující proti uložení pokuty k vymožení povinnosti, jež podle stěžovatele byla v dané době fakticky i právně nesplnitelná, ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal žádné pochybení soudní exekutorky a krajského soudu ústavněprávní relevance. Ústavní soud připomíná, že na řízení před obecnými soudy nahlíží jako na celek, pročež i případný protiústavní postup soudu (či obdobného orgánu) v jednom stupni řízení může být následně napraven v řízení v dalším stupni. V nyní posuzovaném tak nelze odhlédnout od změny napadeného rozhodnutí soudní exekutorky provedené napadeným rozhodnutím krajského soudu, kterou došlo ke snížení stěžovateli původně uložené pokuty při zohlednění aktuálního vývoje v řízení. Krajský soud výslovně uznal omezenou možnost splnění stěžovatelovy povinnosti, která byla pokutou vynucována, v době vydání napadeného rozhodnutí soudní exekutorky; nicméně zároveň poukázal na to, že toto omezení - dle §47 odst. 4 exekučního řádu v relevantním znění (§47 odst. 5 exekučního řádu ve znění právě účinném) v důsledku postižení dotčené nemovitosti exekučním příkazem - bylo následně odstraněno, stěžovatel byl opětovně vyzván k dobrovolnému splnění své povinnosti, čemuž ovšem až do dne rozhodnutí krajského soudu nevyhověl. Podle krajského soudu tak za daných okolností bylo adekvátní uložení pokuty ne ve výši 100.000 Kč, jak rozhodla soudní exekutorka, ale ve výši poloviční. Ústavní soud v tomto postupu, úvaze a rozhodnutí krajského soudu přitom nespatřuje nic protiústavního. Jak vyplývá i ze spisu soudní exekutorky, jejím usnesením ze dne 29. 8. 2012 č. j. 024 EX 594/05-209 došlo ke zrušení exekučního příkazu postihujícího dotčenou nemovitost, následky s nímž spojené stěžovateli bránily ve splnění jeho povinnosti učinit prohlášení vlastníka budovy, jak sám uvádí v ústavní stížnosti. Poté byl stěžovatel v září 2012 soudní exekutorkou vyzván k dobrovolnému splnění povinnosti, ovšem jak plyne z jeho následné komunikace se soudní exekutorkou obsažené ve spise, o splnění povinnosti se ani nepokusil. Za této situace, i vzhledem k dalším okolnostem řízení vyplývajícím ze spisu soudní exekutorky, zejména mnohaleté délce exekučního řízení, v němž se stěžovatel o splnění své povinnosti poprvé pokusil až po více než čtyřech letech od pravomocného nařízení exekuce (k uspokojení práv na nepeněžité plnění), nelze mít uložení pokuty ve výši 50.000 Kč k vymožení stěžovatelovy povinnosti za nepřiměřené či nespravedlivé. Jak vyplývá z výše uvedeného, rovněž nelze bez dalšího souhlasit se stěžovatelem ohledně údajné nemožnosti splnění jeho povinnosti v době rozhodování krajského soudu, tedy po zrušení onoho exekučního příkazu, a tak odstranění zákonné překážky v nakládání s dotčenou nemovitostí dle §47 odst. 4 exekučního řádu v relevantním znění.
12. Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě neshledal žádné vybočení obecných soudů, respektive soudní exekutorky, z mezí ústavnosti, a tudíž žádné porušení základních práv stěžovatele či ústavních principů napadenými rozhodnutími. Podanou ústavní stížnost proto Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu