ECLI:CZ:US:2015:1.US.3579.14.1
sp. zn. I. ÚS 3579/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Nevluda, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem Školská 32, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 6. 2012, č.j. 10 C 306/2009-121, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013, č.j. 29 Co 471/2012-147, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, č.j. 30 Cdo 1618/2014-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 27. 7. 2009 domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2, aby žalované, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 1.537.855,- Kč jako náhradu škody za náklady obhajoby v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 8/2004.
Dne 22. 10. 2003 bylo totiž proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2005, č.j. 10 T 8/2004-393, uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.
Stěžovatel po vyhlášení odsuzujícího rozsudku oslovil advokáta JUDr. Jiřího Nováka, se kterým uzavřel smlouvu o poskytnutí právní služby, ve které se zavázal uhradit advokátovi odměnu ve výši 4.000,- Kč + DPH za 1 hodinu právní služby, náhradu za promeškaný čas ve výši 1.500,- Kč + DPH a dále hotové výdaje. JUDr. Novák však vedle smlouvy uzavřel se stěžovatelem ještě Dodatek č. 1, obsahující ujednání o tzv. cílové odměně advokátovi ve výši 1.000.000,- Kč + DPH pro případ, že stěžovatel bude v trestním řízení obžaloby zproštěn. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, č.j. 3 To 119/2006-617, rozsudek okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele podle §226 písm. a) trestního řádu zprostil obžaloby.
Stěžovatel u žalované podáním ze dne 16. 7. 2007 uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 119.561,- Kč, když se jednalo o částku odpovídající nutné obhajobě, ač měl obhájce zvoleného. Žalovaná přípisem ze dne 15. 2. 2008 stěžovateli sdělila, že jeho nároku částečně vyhověla a stěžovatel obdržel plnění ve výši 61.147,- Kč.
Jelikož byl stěžovatel obžaloby zproštěn, vznesl JUDr. Novák svůj požadavek na zaplacení cílové odměny. Stěžovatel byl ale přesvědčen, že sjednaný dodatek odporuje stavovským předpisům o advokacii, zejména etickému kodexu advokáta a dobrým mravům, proto cílovou odměnu nezaplatil.
Poté vedl s JUDr. Novákem soudní spor, přičemž stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2008, č.j. 28 C 152/2007-96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2008, č.j. 8 Co 501/2008-139, zavázán zaplatit JUDr. Novákovi částku 1.260.976,- Kč s příslušenstvím. Následně podáním ze dne 14. 7. 2009 stěžovatel u žalované uplatnil dodatečně nárok na zaplacení částky, kterou byl nucen zaplatit JUDr. Novákovi. Dovolání stěžovatele bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, č.j. 33 Cdo 2382/2009-167. Ústavní stížnost stěžovatele proti výše citovaným rozhodnutím byla zamítnuta nálezem ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3480/10.
Pokud jde o rozhodnutí napadená ústavní stížností nyní, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 6. 2012, č.j. 10 C 306/2009-121, bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 32.709,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku a ve zbývající části, kterou se stěžovatel po žalované domáhal zaplacení částky 1.505.146,- Kč, byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, č.j. 29 Co 471/2012-147, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, č.j. 30 Cdo 1618/2014-186.
II.
Stěžovatel namítá, že se před obecnými soudy domáhal toho, aby mu byla ze strany státu nahrazena škoda, která mu byla způsobena nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení, když žádal zaplacení škody, která mu skutečně v souvislosti s trestním řízením vedeným vůči jeho osobě vznikla a která spočívala ve skutečně vynaložených nákladech za právní zastoupení stěžovatele advokátem.
Aplikace §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, obecnými soudy je podle stěžovatele ve zjevném rozporu s principem zakotveným v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Stěžovatel je přesvědčen, že má-li právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny), pak takový zákon vydaný na základě ústavního zmocnění nemůže nárok na náhradu anulovat, popřípadě podstatně omezit, určitým podzákonným předpisem, jakým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a tím tedy ústavně zaručené základní právo popřít.
Dle mínění stěžovatele je zcela v rozporu s právem na soudní a jinou právní ochranu, aby stát, který nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení odsoudil stěžovatele a tak jej fakticky donutil k tomu, aby si pro odvolací řízení najal renomovaného advokáta a zaplatil mu vysokou, ale standartní odměnu, následně s odkazem na advokátní tarif nahradil stěžovateli pouze zlomek toho, co musel vynaložit advokátovi. K prokázání toho, že odsuzující rozsudek okresního soudu byl zcela nesprávný, bylo podle stěžovatele nezbytné a zcela namístě najmout si takto renomovaného advokáta, kterého však, dle názoru stěžovatele, není možné sehnat za odměnu stanovenou advokátním tarifem, když je zároveň zřejmé, že se stěžovatel nemohl spoléhat ani na kvality advokátů "ex offo".
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Podle §31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle §31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že se žalobou stěžovatele řádně zabýval a své závěry o zamítnutí žaloby také zcela adekvátně odůvodnil. Obvodní soud uvedl, že z ustanovení §31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. výslovně vyplývá, že výše odměny za právní zastoupení se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, přičemž tímto zvláštním právním předpisem je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Zdůraznil, že je proto nerozhodné, zda a jaký způsob odměny si stěžovatel sjednal se svým advokátem a jakou částku v této souvislosti skutečně vynaložil, když nárok stěžovatele na náhradu smluvní odměny je nedůvodný právě s ohledem na citované ustanovení zákona, které upravuje limit rozsahu náhrady. Ze stejného důvodu byla zamítnuta žaloba i v části nároku na úhradu úroku z prodlení, přičemž soud poukázal na to, že žalovaná nemůže nést odpovědnost za to, že stěžovatel sjednanou odměnu ve lhůtě splatnosti dobrovolně nezaplatil, že proti němu musela být z toho důvodu podána žaloba a byl tak povinen zaplatit navíc úrok z prodlení. Soud prvního stupně také upozornil, že touto problematikou se zabýval i Ústavní soud, který nálezem č. 84/2007 Sb. (nález ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06) zamítl návrh na zrušení §31 odst. 3 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb.
Odvolací soud pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně svůj právní názor velmi podrobně zdůvodnil, přičemž stěžovatel v rámci odvolání neuvedl žádné nové skutečnosti, které by mohly mít na věcnou správnost napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně vliv.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 1. 1. 2013. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v otázce, zda stěžovateli náleží náhrada škody ve výši skutečně uhrazené smluvní odměny advokáta, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které výše mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu představuje limit rozsahu poskytované náhrady škody podle §31 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti odkázal například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, rozsudek ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, a rozsudek ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1277/2009, které jsou veřejně přístupné na internetové adrese www.nsoud.cz. Nejvyšší soud také opětovně zdůraznil, že se otázkou ústavnosti předmětné právní úpravy zabýval již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, v rámci kterého ji posuzoval na základě návrhu obecného soudu ve skutkově obdobné věci.
V.
Předně je třeba upozornit, že danou otázkou se Ústavní soud již v minulosti zabýval ve svém nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, na který byl stěžovatel ostatně upozorněn jak soudem prvního stupně, tak Nejvyšším soudem. V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že účelem příslušné zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, které jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně.
Také podle odborné komentářové literatury je rozsah náhrady limitován podle výše mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že se výše odměny určí podle ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně, je tedy nerozhodné, jaký způsob odměny byl případně sjednán mezi poškozeným a advokátem a jakou částku poškozený v této souvislosti skutečně vynaložil (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 390 s.).
VI.
Z výše naznačené stručné rekapitulace je patrné, že stěžovatelem napadená rozhodnutí korespondují jak s příslušným nálezem Ústavního soudu, tak s odbornou literaturou. Obecné soudy svá rozhodnutí podrobně, logicky a srozumitelně zdůvodnily a jejich závěry dle názoru Ústavního soudu nelze hodnotit jako jakkoliv svévolné nebo vybočující z mezí přípustné interpretace právních norem.
Nelze tudíž považovat za důvodné tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv. Ústavní soud uzavírá, že kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu