ECLI:CZ:US:2015:1.US.3604.14.1
sp. zn. I. ÚS 3604/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., právně zastoupeného JUDr. Martinou Čejkovou, advokátkou se sídlem V Jirchářích 195/2. Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 č. j. 11 Tdo 898/2014-17, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013 č. j. 13 To 390/2013-140 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 10. 2013 č. j. 1 T 137/2013-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě dle ustanovení §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Okresní soud Praha - východ a následně i Krajský soud v Praze dospěly v rámci svého rozhodování k závěru, že stěžovatel se výše uvedeného zločinu dopustil tím, že dne 17. 5. 2013 kolem 21.25 hodin, vědomě poté, co požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, v obci Úvaly, na okrese Praha - východ, jako řidič osobního automobilu reagoval na výzvu příslušníka policie stojícího uprostřed jízdního pruhu v uniformě zvýrazněné reflexní vestou k zastavení tak, že nejprve zpomalil a když policista ustoupil tři kroky dozadu a rukou ukázal ke krajnici, zrychlil a jím řízený vůz vedl do místa, v němž stál policista, který střetu s vozidlem zabránil uskočením k okraji vozovky.
3. Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, s obviněním od počátku nesouhlasil a tvrdil, že žádného policistu, který by stál uprostřed jízdního pruhu a dával mu pokyn k zastavení, neviděl a ani vidět nemohl, neboť byl při výzvě k zastavení postižen počínajícími příznaky zrakové aury. Tuto skutečnost konstatoval i znalec z oboru neurologie, a to jak ve svém znaleckém posudku, tak i při samotném výslechu, kdy uvedl, že navrhovatel trpí migrénou s typickou aurou, přičemž dne 17. 5. 2013 byl při výzvě k zastavení velmi pravděpodobně postižen počínajícími příznaky zrakové aury, nejprve s negativními příznaky.
4. Soudy prokázání viny stěžovatele opřely jednak o základní zdravotní vyšetření, které provedla pracovnice záchranné služby, a jednak o výpovědi zasahujících policistů. Soud I. stupně považoval dle přesvědčení stěžovatele nepřiměřeně jako dostačující pouze důkazy výpověďmi policistů, které jsou vnitřně rozporuplné, navíc policisté jako oznamovatelé trestného činu jsou ovlivnění svou snahou k odsouzení stěžovatele. Význam jejich výpovědí zřejmě přecenil, zatímco žádným způsobem nezohlednil tvrzení stěžovatele a zejména závěry znalce.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť námitky stěžovatele nespadají pod dovolací důvod podle §25žb odst. 1 písm. g) trestního řádu.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
8. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
9. Předně je třeba uvést, že výrok o vině je podložen dostatečným rozsahem dokazováním před soudem I. stupně. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků o vině i trestu a dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl soudem I. stupně zjištěn úplně tak, aby bylo možné rozhodnout o vině stěžovatelů. Stejně postupoval soud dovolací, který konstatoval, že námitky svým charakterem nenaplnily dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a že v závěrech o skutkových zjištěních neshledal žádné projevy libovůle či záměrného zkreslování zjištěných skutečností, a tudíž se v projednávané věci nejedná o extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
10. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout.
11. V otázce hodnocení vypracovaného znaleckého posudku lze souhlasit se závěry obecných soudů v tom smyslu, že se jedná toliko o jeden z důkazů, který je třeba hodnotit dle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy nejen jednotlivě či izolovaně od ostatních, a přiřazovat mu v souladu s požadavkem stěžovatele i vyšší váhu, nýbrž v souhrnu s jinými důkazy, které byly ve věci opatřeny. Obecné soudy, v tomto případě zejména soud I. stupně, svůj postup při hodnocení všech důkazů dostatečně podrobně vysvětlily v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž Ústavní soud, s ohledem na shora uvedené limity přezkumu, není oprávněn do jejich úvah zasahovat.
12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu