ECLI:CZ:US:2015:1.US.3718.14.1
sp. zn. I. ÚS 3718/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Lýdie Barket, právně zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014 č. j. 37 Co 216/2014-110 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 3. 2014 č. j. 5 C 144/2013-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Blansku rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalovaná (stěžovatelka) je povinna přispívat na výživu žalobkyně (vedlejší účastnice) částkou 4 000 Kč měsíčně počínaje dnem 29. 5. 2013 (výrok I.). Výrokem II. byla žaloba v částce 600 Kč zamítnuta. Výrokem III. byl vyčíslen dluh na výživném za dobu od 29. 5. 2013 do 31. 3. 2014 ve výši 26 890 Kč a žalovaná zavázána uhradit tento dluh v měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek. Výrokem IV. potom bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které odůvodnila tak, že s přiznáním výživného vedlejší účastnici nesouhlasí, neboť ta je již schopna se samostatně živit, což prokázala ve sledovaném období zejména svými výdělky v oboru, který vystudovala. Vedlejší účastnice ukončila maturitou studium na soukromé Střední škole gastronomické, s. r. o., se sídlem v Blansku ke dni 4. 6. 2014. Po dobu jejího studia stěžovatelka hradila nemalé školné a vedlejší účastnice se složením maturitní zkoušky plně kvalifikovala k zaměstnání v oboru cestovní ruch, který na této střední škole studovala. Je tedy schopna se sama živit, takže vyživovací povinnost k ní ze strany stěžovatelky zanikla dnem 4. 6. 2014. Stěžovatelka dále poukázala na to, že pokud jde o vyživovací povinnost a výši výživného do 4. 6. 2014, dosahuje svého příjmu pouze za cenu značného počtu odpracovaných hodin přesčasové práce. Je vdaná a má ještě další vyživovací povinnost k nezletilé dceři Ivetě, na niž otec, který je též otcem vedlejší účastnice, výživné neplatí, a dále k manželovi, který je nezaměstnaný. Vedlejší účastnice se se stěžovatelkou nestýká, odstěhovala se od ní ze své vůle dne 29. 5. 2013, zcela se osamostatnila a přestala se stěžovatelkou komunikovat, ačkoliv stěžovatelka k tomu nezavdala žádnou příčinu. Hrazení výživného ale po ní žádá v plném rozsahu.
3. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dlužné výživné za období od 29. 5. 2013 do 31. 10. 2014 v částce 44 387 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a že se žalobkyni náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastnice nebyla přijata na vysokou školu a dalším studiem na střední škole, k němuž byla přijata a k němuž nastoupila v září 2014 na Obchodní akademii, Střední odborné škole knihovnické a Vyšší odborné škole Brno v oboru sociální práce, si nezvyšuje kvalifikaci, kterou získala maturitou na Soukromé střední škole gastronomické, ale studuje zcela jiný obor, který na vystudovaný obor nemá žádnou návaznost. Podle názoru stěžovatelky jde o studium pro studium, které ani nezajistí vedlejší účastnici lepší uplatnění na trhu práce, protože v oboru cestovní ruch najde vedlejší účastnice v místě bydliště rozhodně lepší uplatnění než v oboru sociální práce. Vedlejší účastnice tedy začala studovat zcela jiný obor, jehož studiem nedochází k prohloubení již získané kvalifikace.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž za řádnou přípravu na zaměstnání nelze považovat opakované studium školy stejného stupně (viz např. usnesení sp. zn. III. US 1805/11 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1247/13). Stěžovatelka je dále přesvědčena, že celé řízení před obecnými soudy, zejména pak před soudem I. stupně, bylo vedeno k její tíži v rozporu s procesními předpisy, a že v řízení byla porušena zásada kontradiktornosti řízení a zásada "rovnosti zbraní", tedy právo na spravedlivý proces.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelčiny námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů pak vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Ústavní soud přitom zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil další studium vedlejší účastnice. K tomu je však třeba uvést, že rozsudek soudu I. stupně byl vydán ještě v době studia vedlejší účastnice na Střední gastronomické škole, které později ukončila maturitou, přesto stěžovatelka s výživným nesouhlasila a podala odvolání ještě před zahájením jejího studia na další střední škole. Podle krajského soudu pak studium na další škole poskytuje vedlejší účastnici další kvalifikaci a řádnou přípravu na budoucí povolání. S tímto konstatování odvolacího soudu lze souhlasit, neboť se v daném případě jedná o tříleté nadstavbové studium na vyšší odborné škole, jež je ukončeno absolutoriem a získáním titulu diplomovaný specialista (DiS). Je tedy zcela zřejmé, že se jedná rovněž o zvyšování kvalifikace. Pokud stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, je třeba poznamenat, že každý případ týkající se výživného je specifický, a proto je třeba jej posuzovat zejména s ohledem na jeho konkrétní okolnosti.
10. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy, a zejména odvolací soud, zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci.
11. Námitky stěžovatelky znovu opakované v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení její věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena. K námitkám stěžovatelky ohledně procesního postupu odvolacího soudu lze uvést, že Ústavní soud není s ohledem na jeho funkci superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je proto intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
12. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, zejména jejího práva na spravedlivý proces, či ústavních principů. Podanou ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu