ECLI:CZ:US:2015:1.US.3730.14.1
sp. zn. I. ÚS 3730/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Janem Navrátilem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Velkomoravská 1, Hodonín, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 10. 2013 č. j. 1 T 44/2013-421, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 5. 3. 2014 č. j. 2 To 26/2014-445 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 č. j. 3 Tdo 834/2014-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Stěžovatel je přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení postupovaly při vyšetřování, projednávání a rozhodování v jeho trestní věci pod mediálním a společenským tlakem. Namítá, že "účelem trestního řízení by nemělo být spravedlivé potrestání za každou cenu, ale mělo by se tak dít i fair prostředky ve fair procesu". Tomuto základnímu požadavku trestního řízení však obecné soudy podle jeho názoru nedostály, když jednaly svévolně.
2. Stěžovatel byl odsouzen pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 trestního zákona, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009, spáchaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Stěžovatel se měl trestného činu dopustit tím, že dne 24. 6. 2009 podal u soudu žalobu s návrhem na vydání platebního rozkazu proti Martinu Vašinkovi a Romaně Vašinkové (dále "žalovaní" nebo "poškození"). V žalobě navrhl zavázat oba žalované k úhradě částky ve výši 719 000 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 668 559 Kč s příslušenstvím a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně od 20. 6. 2008. Takto jím vymáhaná pohledávka mu byla postoupena původním věřitelem M. M. dne 10. 6. 2006; samotná pohledávka vznikla na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovanými a M. M. dne 1. 6. 2006. Na základě uvedené smlouvy měla být žalovaným poskytnuta půjčka ve výši 350 000 Kč za odměnu 377 200 Kč s tím, že měla být splacena do 36 měsíců (splátky ve výši 2 022 Kč měsíčně). Pohledávka byla současně zajištěna též zástavním právem na rodinném domu a souvisejících nemovitostech patřících žalovaným a exekutorským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti a pro případ prodlení byť jen jedné ze splátek bylo ve smlouvě zakotveno zesplatnění celé dlužné částky. O žalobě bylo soudem rozhodnuto tak, že jí bylo vyhověno pouze co do částky 289 400 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 0,1 % denně z této částky od 28. 9. 2006 do 14. 12. 2009 (tedy v částce 339 775 Kč); ve zbylé části (nejméně ve výši 758 524 Kč) byla žaloba zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy.
3. Soud prvního stupně po vyhodnocení všech důkazů v jejich vzájemných souvislostech i každého jednotlivě dospěl k závěru, že stěžovatel byl uplatněním lichevní pohledávky u soudu včetně všech úroků a sankcí minimálně srozuměn s tím, že tuto nevýhodnou smlouvu poškození uzavřeli a k úhradě závazků se zavázali ve finanční tísni a M. M. jejich tísně zneužil. Tím byly naplněny znaky trestného činu lichvy, ve stádiu pokusu. Při úvaze o druhu a výměře trestu u stěžovatele soud přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel nemá žádný předchozí záznam v rejstříku trestů, a proto uložil výchovný a mírný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu.
4. Odvolací soud, který odvolání stěžovatele zamítl, po shrnutí skutkového stavu věci konstatoval, že se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil a v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázal. Nadto pouze dodal, že jednání stěžovatele mohlo být posuzováno jako dokonaný trestný čin, nikoliv pouze jako pokus trestného činu lichvy. Tento postup by však byl pro stěžovatele, který jediný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, nepříznivý a odvolací soud v tomto směru nečinil žádná opatření.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl. Konstatoval, že převážná část argumentace stěžovatele neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Současně dodal, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Uplatněnému důvodu odpovídala pouze námitka stěžovatele, že předmětná smlouvy o půjčce neměla lichevní povahu. Nejvyšší soud k tomu mj. uvedl, že hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními je patrný již z toho, že stěžovatel se v konečném důsledku domáhal na poškozených žalobou úhrady celkové částky ve výši 1 387 699 Kč a již tím byly naplněny znaky trestného činu.
II.
6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
8. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly při vyšetřování, projednávání a rozhodování v jeho trestní věci pod mediálním a společenským tlakem. Dále však již neuvádí, o jaký konkrétní "tlak" ze strany společnosti a médií mělo jít. Ani jiné námitky stran porušení práva na spravedlivý proces ze strany soudů nijak nerozvádí a nedoplňuje konkrétními okolnostmi či důkazy k prokázání svých tvrzení. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání výše citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Námitky stěžovatele nejsou svým obsahem ničím jiným, než pokračující polemikou se závěry obecných soudů.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud v posuzované věci poukazuje zejména na skutečnost, kterou vyzdvihl již soud prvního stupně, že předmětná smlouva o půjčce, resp. v ní obsažená ujednání, zavázala poškozené k úhradě efektivní roční úrokové míry vyšší než 72 % ročně v době, kdy se komerční úrokové sazby pohybovaly v řádech jednotek procent a střednědobé úvěry či neúčelové úvěry nepřesáhly úrokovou sazbu 15 % (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obecné soudy tento hrubý nepoměr zohlednily a současně vypočetly skutečnosti, které spáchání trestního činu stěžovatelem prokazovaly (nepoměr mezi půjčenou částkou a závazkem k protiplnění, časová souvislost mezi uzavřením smlouvy o půjčce a postoupením pohledávky stěžovateli, úplata za postoupení pohledávky, poskytnutí půjčky po částech vyplacených na různé účty k úhradě předchozích dluhů aj.).
12. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu