ECLI:CZ:US:2015:1.US.38.15.1
sp. zn. I. ÚS 38/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného Mgr. Erikou Baloghovou, advokátkou na adrese Praha 4, Divišovská 2311/4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2014 č. j. 19 Co 284/2014-1076 a rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 8. dubna 2014 č. j. 30 P 376/2013-913, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i jeho právo a právo jeho nezletilých dětí na rodinný život podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny a podle čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na rovné zacházení a zajištění jeho základních práv a svobod bez rozdílu pohlaví, a dále práva nezletilých dětí zakotvená v čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 12, čl. 16 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 8. dubna 2014 č. j. 30 P 376/2013-913 byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. Prosince 2012 č. j. 50 P 117/2011-308 v části upravující styky stěžovatele s nezletilými dcerami. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2014 č. j. 19 Co 284/2014-1076, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., upravujícím styk stěžovatele s nezletilými dcerami změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými dcerami každý lichý týden v roce od čtvrtka 14.00 hodin do neděle 18.00 hodin, dále upravil styk o prázdninách, Velikonocích a Vánocích.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že matka podala soudu prvního stupně návrh na změnu styku stěžovatele s nezletilými dcerami, stěžovatel následně podal návrh na změnu péče o nezletilé děti. Podle názoru stěžovatele oba návrhy spolu souvisí, přičemž rozhodování o péči má již z logiky věci předcházet rozhodování o styku s nezletilými. Soud prvního stupně přesto vydal rozhodnutí, v němž upravuje pouze styk stěžovatele s nezletilými dětmi a ani odvolací soud toto pochybení nenapravil. Stěžovatel má tedy za to, že postupem ve věci rozhodujících soudů mu byla odňata možnost domáhat se přezkumu rozhodnutí ohledně péče o nezletilé, soudy nedodržely zákonem stanovený postup ve věci a nerespektovaly zásadu rychlosti řízení, jakož i zásadu právní jistoty a dopustily se i diskriminace stěžovatele z důvodu pohlaví. Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytýkal, že mu rozsah styků s nezletilými dcerami zkrátil, přičemž nepřihlédl k názoru dítěte a ani své rozhodnutí nijak neodůvodnil. Obecně stěžovatel soudům vytýkal, že neprovedly žádné dokazování pro učinění řádného rozhodnutí a svá rozhodnutí neodůvodnily. Termíny styku určené odvolacím soudem považuje stěžovatel za svévolné a soudům vytýká libovůli při rozhodování. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 148/97, III. ÚS 188/99, III. ÚS 271/96 a I. ÚS 124/97 (správně II. ÚS 124/97).
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
6. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatele nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
9. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
10. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04 in http://nalus.usoud.cz). Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku podle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb.m.s.). Není důvod pochybovat, že ve věci rozhodující soudy z těchto principů vycházely.
11. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je projevem libovůle, která nemá oporu v provedených důkazech. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Je přiléhavé dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání věci, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54, in ASPI).
12. Pokud stěžovatel namítá, že soud prvního stupně měl nejprve projednat jeho návrh na změnu péče o nezletilé děti, k tomu se již vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, kde poznamenal, že z obsahu opatrovnického spisu nevyplývá, že by soud prvního stupně ve smyslu §112 o. s. ř. svým usnesením spojil ke společnému řízení návrh stěžovatele na změnu výchovy a návrh matky na změnu úpravu styku, byť spolu skutkově souvisí a důkazy k oběma návrhům (zejména výslechy rodičů) činil soud při jednom jednání. Odvolací soud měl za to, že výhrada stěžovatele, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, není na místě. K tomu Ústavní soud z veřejně dostupné databáze výpisu událostí v řízení vedeném pod sp. zn. 14 P a Nc 802/2013 ověřil, že na den 3. března 2015 je nařízeno jednání právě ve věci podaného návrhu na změnu výchovy.
13. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. K tomu Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům". Za porušení právní jistoty a libovůli proto nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna (srov. str. 4 až 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
14. K námitce, že při rozhodnutí o úpravě styku stěžovatele s nezletilými dcerami se ve věci rozhodující soudy dopustily diskriminace stěžovatele z důvodu pohlaví zakotveného v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny lze poznamenat, že podle čl. 3 odst. 1 Listiny je diskriminace obecně odlišné, právem zakázané, zacházení (s jednotlivci) ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). Zacházení lze též považovat za diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění. Stěžovatel konkrétně neuvedl, zda má za to, že se v jeho případě jednalo o přímou diskriminaci na základě pohlaví, či o nepřímou diskriminaci, přičemž obecné soudy pohlaví výslovně jako kritérium úpravy styku s nezletilými neuvedly. Z uvedeného důvodu nemohl Ústavní soud oprávněnosti námitky přisvědčit.
15. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu či v rozhodnutích, na která stěžovatel odkázal, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
16. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu