ECLI:CZ:US:2015:1.US.3829.14.1
sp. zn. I. ÚS 3829/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Vítové, právně zastoupené JUDr. Luďkem Trundou, advokátem se sídlem Vápencová 569/13, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3Nt 36/2014 ze dne 29. 9. 2014 a proti usnesení Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor daní, 2. oddělení, sp. zn. OKFK-250-1186/Tč-2011-251202 ze dne 27. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecného soudu a policejního orgánu v celém rozsahu z důvodu porušení jejích základních, ústavně zaručených práv podle čl. l, čl. 4 odst. 2, odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. l1 odst. l, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí, dne 13. 10. 2011 byly podle §158 odst. 3 tr. řádu zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, ke kterému mělo dojít v souvislosti s dovozem pohonných hmot do České republiky z jiných států Evropské unie. Dne 6. 12. 2012 bylo pro uvedený zločin zahájeno trestní stíhání vícero osob včetně manžela stěžovatelky (dále jen "obviněný").
3. Vzhledem ke skutečnosti, že se nepodařilo zajistit finanční prostředky ve výši odpovídající škodě způsobené trestným činem, která byla na základě znaleckého posudku ustanovena na 813.498.533 Kč, rozhodl dne 27. 6. 2014 policejní orgán o zajištění náhradní hodnoty za peněžní prostředky získané trestnou činností dle §79f trestního řádu, a to konkrétně finanční hotovost ve výši 552.000 Kč nalezenou během domovní prohlídky v bydlišti stěžovatelky a obviněného v jeho aktovce a na místě vydanou policejnímu orgánu dle §78 odst. 1 trestního řádu.
4. Stěžovatelka podala proti předmětnému usnesení policejního orgánu stížnost, jelikož policejní orgán opakovaně nevyhověl jejím žádostem o vrácení vydané hotovosti ve výši 552.000 Kč, které jsou dle jejího podrobného vysvětlení v jejím výlučném vlastnictví. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu Vrchní soud v Praze zamítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodnou.
5. Podle stěžovatelky došlo postupem orgánů činných v trestním řízení, jejichž rozhodnutí napadá, k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces. Tento spatřuje jednak v postupu policejního orgánu, který měl zajistit předmětnou finanční hotovost jako náhradní hodnotu za peněžní prostředky získané trestnou činností bez toho, aby se vypořádal s tvrzeními a důkazy prokazujícími skutečnost, že je tato hotovost v jejím výlučném vlastnictví, jakož i důvod a účel, proč měl tuto hotovost stěžovatelčin manžel v čase domovní prohlídky u sebe. Dle stěžovatelky v usnesení policejního orgánu zcela absentuje odůvodnění účelu zajišťovacího opatření, rozhodnutí je zmatečné a nepřezkoumatelné. Stěžovatelka dále brojí proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který dle jejího tvrzení dospěl k závěrům v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Konečně stěžovatelka spatřuje protiústavnost zajištění peněžních prostředků v délce jejího trvání.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování obecních soudu (např. u vazby) anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem (např. u tu posuzovaného zajištění náhradní hodnoty). Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze.
9. O takový výjimečný případ se ovšem v posuzované věci nejedná. K výtce stěžovatelky vůči rozhodnutí policejního orgánu Ústavní soud zdůrazňuje, že institut zajištění náhradní hodnoty je pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací nástroj, který napomáhá objasňování závažné, mimo jiné právě hospodářské kriminality. Vede nikoliv k odejmutí majetkových prostředků majiteli, ale toliko k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou trestnou činností.
10. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou ohledně výtky směrující proti nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu, nicméně shledává, že tento nedostatek byl dostatečně zhojen v přezkumném řízení před obecným soudem. Vrchní soud v Praze v odůvodnění zevrubně popsal povahu a rozsah stíhané trestné činnosti, jakož i okolnosti zajištění předmětné finanční částky, na základě kterých při domovní prohlídce existoval důvodní předpoklad, že tato částka představovala nejméně náhradní hodnotu. Ústavní soud neshledává, že by se Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tvrzeními stěžovatelky a důkazy, na které poukázala. Vrchní soud v Praze dospěl k odůvodněnému závěru, který tato tvrzení o stěžovatelčině vlastnictví zajištěných finančních prostředků zpochybňuje, což nadále odůvodňuje jejich zajištění nejméně jako náhradní hodnoty, a zároveň je vzhledem na stav probíhajícího trestního řízení přiměřená i délka trvání zajištění. Ústavní soud posoudil postup Vrchního soudu v Praze jako ústavně aprobovatelný.
11. Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu