ECLI:CZ:US:2015:1.US.386.15.1
sp. zn. I. ÚS 386/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Zajíce, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2014 č. j. 2 Ads 27/2014-53 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 č. j. 12 Ad 10/2010-35 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2014 č. j. 12 Ad 10/2010-35 zamítl žalobu stěžovatele jako žalobce proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 4. 2010 č. j. 3421-9010-7.4.2010/2193/GA a současně žalobu odmítl ve vztahu k rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 4. 2010 č. j. 21079/003-9017-22.10.2008/832-47/ma/16557045. Předmětem řízení byly platební výměry a navazující exekuční příkazy, jimiž bylo stěžovateli uloženo platit penále podle §20 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v tehdy účinném znění. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 č. j. 2 Ads 27/2014-53 zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014.
2. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 2. 2. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil. Svojí argumentací brojil proti zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Tento spatřoval v multiplikaci procesních pochybení správních orgánů při vydání předmětných platebních výměrů, resp. exekučních titulů, konkrétně v nesprávném vyměřování nedoplatků na pojistném a z toho vyplývajícího penále, jakož i v tom, že písemnosti nebyly správními orgány řádně doručovány zmocněnci stěžovatele a správní orgány pochybily při vyřizování stěžovatelem podaných opravných prostředků.
II. Posouzení ústavní stížnosti
3. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně podotýká, že stěžovatel svými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti fakticky pokračuje v polemice s postupem správních orgánů a přehlíží roli Ústavního soudu, která spočívá nikoli v opakovaném meritorním přezkumu správních rozhodnutí a postupu při jejich vydání, nýbrž výhradně v posouzení, zda obecné soudy při posouzení věci nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti. Vzhledem k tomu, že argumentace vedená per se tímto směrem v ústavní stížnosti takřka zcela absentuje, zaměřil se Ústavnímu soud (toliko) na rámcový přezkum způsobu, jakým se obecné soudu vypořádaly se stěžovatelem uplatněnými námitkami proti rozhodnutím správních orgánů, nakolik byly uplatněny jak v ústavní stížnosti, tak již v řízení před obecnými soudy.
7. Ústavní soud konstatuje, že ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III.ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně vypořádaly se všemi důkazy, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].
8. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž se v intencích výše traktované judikatury Ústavního soudu vypořádaly s námitkami stěžovatele týkajícími se doručování jeho zmocněnci i postupu správních orgánů při vyřizování stěžovatelem podaných opravných prostředků. Věnovaly se i argumentaci stěžovatele směřující do postupu správních orgánů při vyměřování nedoplatků na pojistném a následného penále, přičemž neopomněly zdůraznit, že vykonávací řízení, které bylo předmětem jejich přezkumné činnosti, je samostatným a na vlastním vyměřovacím řízení relativně odděleným typem správního procesu.
III. Závěr
9. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu