ECLI:CZ:US:2015:1.US.3895.14.1
sp. zn. I. ÚS 3895/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Konviktská 297/12, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2014 č. j. 38 Co 367/2013-456 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2013 č. j. 22 Nc 120/2010-228 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 3. 2013 č. j. 22 Nc 120/2010-228 rozhodl výrokem I. tak, že se nezletilá M. F., svěřuje do výchovy matky E. F. Současně výrokem II. rozhodl, že stěžovatel jako otec nezletilé je povinen přispívat na její výživu, přičemž stanovil měsíční částku a vyčíslil dlužné výživné, vše s povinností platit k rukám matky. Výrokem III. rozhodl o právu stěžovatele stýkat se s nezletilou a vymezil konkrétní časové intervaly styku; výroky IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 9. 2014 č. j. 38 Co 367/2013-456 rozsudek městského soudu ze dne 6. 3. 2013 ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II. a III. změnil co do konkrétních částek výživného, resp. co do časových intervalů styku stěžovatele s nezletilou. Současně změnil výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení před soudem odvolacím.
2. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 11. 9. 2014 a proti rozsudku městského soudu ze dne 6. 3. 2013 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 9. 12. 2014, ve které navrhl, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřoval v narušení rovnosti účastníků a neúměrné délce soudního řízení; mimoto tvrdil porušení zákazu diskriminace. Vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy neposoudily věc v souladu s aktuální judikaturou, konkrétně nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13. Pochybily rovněž při hodnocení skutkového stavu věci, když vycházely ze znaleckého posudku, který stěžovatel rozporoval, a z jediného ze čtyř zdokumentovaných názorů nezletilé. Podle stěžovatele byly v daném případě naplněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé výchovy.
II. Posouzení ústavní stížnosti
4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Předmětem ústavní stížnosti jsou rozsudky obecných soudů, jimiž byla nezletilá dcera stěžovatele M. svěřena do výchovy matky a současně rozhodnuto o povinnosti stěžovatele přispívat na její výživu a o rozsahu styku stěžovatele s nezletilou. Ústavní soud nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval hodnocením skutkového stavu věci a aplikací příslušných zákonných ustanovení na něj. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal.
8. Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Brně, jakož i Městský soud v Brně dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].
9. Ústavně relevantní pochybení nelze spatřovat samo o sobě v okolnosti, že obecné soudy nesvěřily nezletilou dceru stěžovatele do střídavé výchovy obou rodičů. V této souvislosti nelze přehlédnout, že se obecné soudy s touto otázkou podrobně vypořádaly, přičemž zejména krajský soud se na s. 7 a 8 rozsudku ze dne 11. 9. 2014 možností svěření nezletilé do střídavé výchovy podrobně zabýval, přičemž neshledal podmínky pro takový postup. Vycházel přitom z dosavadní judikatury Ústavního soudu k tomuto institutu a podmínky svěření nezletilé do střídavé výchovy zvažoval na základě podrobného vyhodnocení skutkového stavu a relevantních okolností, které k tomu vyplynuly z jednotlivých důkazů v řízení provedených. Obecné soudy (implicitně) respektovaly závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13; závěr o nevhodnosti střídavé péče nebyl projevem jejich apriorní neochoty a negativního přístupu k samotnému institutu střídavé výchovy, nýbrž odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14).
10. Námitky stěžovatele vztahující se k této otázce navíc neopustily rovinu zcela obecných tvrzení, když stěžovatel své přesvědčení o naplnění podmínek střídavé výchovy blíže nerozvedl a nedoložil konkrétními argumenty. Omezil se na citaci odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13; tato citace spolu s rekapitulací průběhu řízení před obecnými soudy tvořila zcela převažující část jeho ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel namítal narušení rovnosti účastníků a neúměrnou délku soudního řízení, pak i v tomto ohledu setrval v rovině zcela obecného tvrzení; nepředestřel, v čem konkrétně měl v této souvislosti spočívat zásah do jeho ústavně zaručených základních práv. Co do merita věci se pak omezil na vyjádření názoru, že obecné soudy vycházely ze znaleckého posudku, který stěžovatel rozporoval, a že řádně nezohlednily veškerá vyjádření nezletilé. Ústavní soud v návaznosti na svoji výše vymezenou roli v rámci výkonu soudní moci konstatuje, že není oprávněn opakovaně přehodnocovat provádění a hodnocení jednotlivých důkazů v řízení před obecnými soudy, nýbrž je povolán výhradně k ověření, zda v daném případě nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti; žádné takové pochybení ani v tomto ohledu neshledal.
III. Závěr
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu